Houby a houbičky

Žampion polní / Pečiarka polná

2007-08-28T16:13:00.000-07:00

Agaricus campestris L. ex FR.
Klobouk má široký 40-120mm, zprvu kulovitý, později polokulovitě vyklenutý na okraji dlouho podvinutý, nakonec ploše rozložený, masitý a pevný, bílý, někdj nažloutlý nebo na temeni jemně hnědavě šupinatý. Při pomačkání nemění barvu Pokožka klobouku je tlustá, hedvábně vláknitá a dá se sloupnout. Lupeny jsou dosti vysoké (8-10 mm), husté, slabě vyklenuté, při třeni volné, zpočátku růžové později čokoládové a černohnědé. Třen je dlouhý 40-80 mm a tlustý 20-40 mm válcovitý, plný, vylomitelný z klobouku, bílý s menším blanitým a také bílým prste nem, dole rezavě hnědavý a často ztenčený. Dužnina je tuhá, bílá, při kraji tření a nad lupeny na řezu načervenalá, jemná, příjemně (žampiónově) voní a chutná Výtrusy jsou velké 7-9 x 5-6 jim, vejčitě elipsoidní, hladké, červenohnědé Výtrusný prach je tmavohnědý. Žampion (pečárka) polní roste především na polích, lukách a na pastvinácr v kruzích, pruzích a velkých skupinách, hlavně po vydatnějších deštích, od květní do října, nejvíce v červenci a srpnu. Žampion polní je jedlý a je nejvíce sbíraným druhem žampionů. V kuchyni jí všestranně použitelný jak čerstvý, tak konzervovaný. Pro přípravu pokrmů ze žam piónů je mnoho kuchařských předpisů. Velké, již rozprostřené plodnice lze dobří připravit jako vídeňský řízek (podobně jako bedly), mladší plodnice lze plnit různý mi náplněmi a zapékat. Mladé plodniee jsou chutné v octovém nálevu, starší s< mohou usušit, rozdrtit na prášek a používat jako koření. Jako všechny bílé žampió ny i žampion polní se může zaměnit za bílé faloidní muchomůrky a také za mírni jedovatý žampion zápasný (tab. 73). V této knize jsou uvedeny především druh; žampionů (pečárek) ze seznamu tržních hub. Jedlé jsou ale i další druhy a variety Používáme zde obou názvů, ačkoliv doporučujeme český název pečárka pro druh; rostoucí v přírodě a žampion pro pěstované druhy (kmeny).

Bedla červenající / Bedla červenjůca

2007-07-30T07:30:00.000-07:00

Lepiota rhacodes QUÉL. Syn.: Makrolepiota rhacodes(V\TT.) SING
Klobouk je široký 60-160 mm, nejdříve téměř kulovitý, později klenutý až plochý s malým hrbolkem ve středu. Velké šupiny, u mladých plodnic bledě hnědé, u starších tmavohnědé, jsou uspořádané soustředně. Hrbolek uprostřed klobouku je ,, tmavší. Lupeny jsou vysoké 12-16 mm, od třeně odsedlé, husté, tenké, bělavé, po poranění červenající. Třeň je vysoký 80 -180 mm a tlustý 8-12 mm, hladký, bělavý, později okrově hnědavý, dole ztluštělý až do kulovité hlízy, snadno vylomitelný z klobouku. Posuvný prsten je vatovitě jemný. Dužni na je bílá až bělavá, voňavá, jemná a chutná. Na vzduchu rychle žloutne, červená a později hnědne, stejně jako celý povrch plodnice po otlačení. Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 |j.m, hladké, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Bedla červenající roste v létě a na podzim (červenec až říjen a někdy i listopad), nejvíce v září. Lze ji najít v listnatých i jehličnatých lesích, ale také v zahradách a parcích, většinou pod listnatými stromy. Je to velmi dobrá jedlá houba, téměř se rovnající bedle vysoké, která je známější. Červenání a hnědnutí povrchu plodnic některé houbaře odrazuje, ale neprávem. Chutné jsou zejména klobouky této bedly připravené na tuku a obalované pouze v mouce nebo jako vídeňský řízek. Třeně jsou tuhé a dají se upotřebit do polévek , čerstvé nebo i sušené a semleté na houbový prášek. V zahradách, parcích a na kompostech roste ojediněle blízce příbuzná bedla zahradní (Lepiota hortensis PIL.), která má hnědou hlízu a je údajně jedovatá. Je patrně totožná s bedlou jedovatou (Lepiota venenosa BON.), popsanou ve Francii. Bedle červenající se červenáním trochu podobá žampion lesní (tab. 32), kdežto bedla vysoká (tab. 29) se od bedly červenající nejlépe pozná podle toho, že její dužnina vůbec nečervená. Lidových jmen bedla červenající mnoho nemá, jen např. na Chodsku se jí říkalo biskup nebo biskupská čepice.

Bedla vysoká

2007-07-13T08:02:00.000-07:00

BEDLA VYSOKÁ/ BEDLA VYSOKÁ Lepiota procera (SCOP. ex FR.) KUMM. Syn.: Macrolepiota procera (SCOP. ex FR.) SlNG.
Klobouk je široký 90-320mm, v mládí palicovitě uzavřený, protáhle vejčitý, později kuželovitě sklenutý až deštníkovitě rozložený s nízkým, zaobleným tmavším hrbolkem uprostřed. Mladé plodničky mají klobouk celý nahnědlý, růstem jeho pokožka puká a v soustředných kruzích se vytvářejí nepravidelně rozložené, odstáté, plstnaté, velké, hnědé šupiny. Pod nimi je pleťově světle hnědá plstnatá pokožka, která je na okraji klobouku světlejší. Lupeny jsou bílé (bělavé), velmi vysoké (až 20 mm), husté, tenké, vyklenuté, u třené volné (odsedlé) a na okraji klobouku zaoblené. Třen je vysoký 180-400mm a tlustý 28-40 mm, přímý, dutý, dole cibulovitě ztluštělý, v mládí celý hnědavý, později rozpukaný. V horní třetině má bělavý, kožovitý, posuvný prsten s dvojitým ostřím. Dužnina je bělavá, suchá a neměnící se. V klobouku je často jemná až vatovitá, ve třeni vláknitá. Příjemně voní, je velmi ' chutná a málo červiví. Výtrusy jsou velké 16-20 x 10-13 nm, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Bedla vysoká roste od července do října, někdy i do listopadu, nejvíce však v září. Často vyrůstá ve skupinách ve vysoké trávě lesních pasek, na okraji lesů listnatých i jehličnatých, nejvíce však ve smíšených lesích. Je to jedlá, velmi dobrá houba a dnes ji houbaři běžně sbírají k jídlu. Výtečné jsou její klobouky obalované a smažené na oleji nebo ještě uzavřené plněné masem • a zapékané. Je vhodná do houbových smaženic. Špatně se suší. Spodek třeně (u starších plodnic i celé třeně) se z kuchyňské úpravy vyřazuje. Je to naše nejvyšší lupenatá houba (byl nalezen exemplář vysoký 520 mm), která svým vzhledem přitahuje zájem návštěvníků lesa i houbařských výstav. Zaměnit ji s jedovatými houbami by se zdálo nemožné, ale opak je pravdou. Místo bedel byly sbírány muchomůrky panterové nebo i zelené. Bedle vysoké se lidově říká bedla jedlá, ale jedlých bedel je více. Některé jsou malé a drobné, ale jiné tvoří dosti velké plodnice, které jsou chutné a v kuchyni dobře použitelné. Je to např. bedla odřená ILepiota excoriaía (SCHAEFF. ex FR.) KUMM./, která je celá bílá s vystouplým hnědým středem klo¬bouku. Prsten má posunovatelný. Další větší bedla je bedla zardělá /Lepiota leuco-thites(Vm) P. D. ORTON/. Je též bílá, prsten má pomíjivý. Růžovými lupeny se podobá žampionům. Některé drobné bedly však obsahují amatoxiny a jsou jedovaté. Bedla vysoká nemá mnoho lidových názvů. Kolem Prahy se jí říkalo bedle, na Chodsku paraple, někde paraplíčko.

Opravdu, najít v lese bedlu, nebo dokonce skupinku bedel je nádherný zážitek. Už jen to, že na rozdíl od ostatních hub je bedla obvykle docela dobře vidět, díky své velikosti. A barvě, ono je ta šedavá dost dobře vidět na zeleném lesním pozadí.

Muchomůrka Císařka / Muchotrávka Cisárska

2007-06-03T19:54:00.000-07:00

V ČSN: Muchomůrka císařská Amanita caesarea (SCOP. ex FR.) GREW.
Klobouk je široký 80-160 mm, v mládí kulovitý, zářivě oranžově červený, lysý nebo jen s několika většími jitržky bílé plachetky na povrchu (nemá tedy bílé „tečky" jako muchomůrka červená), na okraji zřetelně rýhovaný. Lupeny jsou zářivě (zlatově) žluté, vysoké 8-12 mm, husté, u třené volné. Třen je válcovitý, vysoký 80-160 mm a tlustý 20-30 mm, zlatově žlutý, s mohutným prstenem stejné barvy. Vyrůstá z bílé, velké a miskovité pochvy. Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku zlatově žlutá, jemná. Příjemně, ale nenápadně voní i chutní Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 um, široce elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Císařka roste v teplejších oblastech někdy od konce června, ale spíše od července do září v listnatých lesích. V Čechách se nalezne jen zřídka (např. v okolí Prahy je známo jen několik míst, kde se ukáže vždy po několika letech). Častěji se najde na jižní Moravě. Na Slovensku, zejména v jižních okresech, se prodává i na trhu. Plodnice vyrůstají z tzv. vajíčka.
Císařka je výborná jedlá houba; byla pochoutkou už na dvorech římských císařů a i dnes je vysoce ceněna houbaři v Itálii, Francii a v dalších zemích okolo Středozemního moře. V kuchyni ji lze všestranně použít. Na této na pohled velmi krásné houbě kontrastují barvy oranžově červená, zlatožlutá a bílá. Při troše pozornosti ji nelze zaměnit se žádnou jinou houbou, ani ne se slabě jedovatou mucho-můrkou červenou (tab. 70) nebo snad s jedovatou muchomůrkou královskou (tab. 71). Na Slovensku má několik lidových jmen, např. králla, kráfova huba, kráFovský žampion, králůvka aj. Na Moravě jí někde říkají císařský hřib.

Náramkovitka císařská / Náramkovka cisárska

2007-05-09T03:45:00.000-07:00

V ČSN: náramkovec císařský Catathelasma imperiále (FR.) SING. Syn.: Armillaria imperialis (FR.) QUÉL.
Klobouk je široký 80—150 mm, zprvu vypouklý, později prohloubený a na středu mírně šupinkatý, často rozpukaný, červenohnědý až hnědý, na kraji nápadně podvi-nutý. Lupeny jsou vysoké 4-6 mm, bílé až bělavé, dlouze sbíhavé na třen. Třen je dlouhý 60-120 mm a tlustý 30-45 mm, tuhý, na spodu často zahrocený a má mohutný dvojitý prsten. Dužnina je bílá, velmi tuhá, voní i chutná po mouce. Výtrusy jsou velké 11-13 x 5-6 p.m, podlouhe elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste celkem vzácně, a to na podzim (srpen až říjen) v jehličnatých nebo smíšených lesích na půdách s vápencem. Je to dobrá jedlá tržní houba s tužší dužninou, vyžadující delší tepelnou úpravu. Na Slovensku je hojnější a objevuje se i na trzích. V kuchyni je dobře použitelná do směsí, upravená jako dršťky nebo naložená v octovém nálevu. Dobře se suší. Podobá se jí čirůvka límcová ITricholoma focate(FR.) RICKEN, syn. T. robu-stum (ALB. et SCHW. ex FR.) RICKEN./, která je též jedlá, ale méně chutní Má zrzavě červený klobouk, rovněž často rozpukaný, ale na třeni jen jeden pomíjivý prstea Dříve se jí říkalo václavka císařská. Na Slovensku má dost lidových názvů, jako bešterec, bešterka, kočky, lupačky, mušky, paštery aj. (podle Šebka.)

Špička Obecná/ Tanečnica Polná

2007-05-06T15:36:00.000-07:00

Marasmius oreades (BOLT. ex FR.) FR.
Klobouk je široký 20—50 mm, v mládí tupě kuželovitý nebo polokulovitý, pozdě- í, ji plochý. Ve středu klobouku je tupý hrbolek, na kraji zřetelné rýžky (čárky). Jinak \,i je hladký, lysý, hygrofánní, za vlhka okrový nebo hnědožlutavý, za sucha světle!. okrový až pleťový. Lupeny jsou poměrně (k velikosti klobouku) vysoké (3— 6mm), velmi řídké, za vlhka okrové, za sucha téměř bílé. Třen je dlouhý (40— 70 mm) a tenký (3—4 mm), válcovitý, rovný, velmi pružný, pevný, světle okrový, v mládí jemně plstnatý, později lysý. D u ž n i n a klobouku je bělavá, nemasitá, chru-pavčitá, chutná a voní většinou příjemně houbově. Dužnina třeně je tuhá, pružná, méně chutná. Vylučuje nepatrná množství kyanovodíku, a proto někdy voní po hořkých mandlích. Výtrusy jsou velké 8—10 x 4—5 (im, vejčitě elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste po deštích hlavně mimo les, na loukách, v zahradách, na mezích a na travnatých cestách od května do listopadu, nejčastěji v červenci. Žije v symbióze s trávami a tvoří tzv. čarovné kruhy a pruhy. Tráva v těchto kruzích je tmavší, popř. místy i mizL Plodničky špičky obecné nehnijí, ale jen zasychají a mohou po novém dešti „oživnout". Je to od nepaměti sbíraná, velmi oblíbená jedlá houba. Dodnes se prodává na trhu jako houba do polévek. K prodeji se nabízejí jen klobouky s částí třeně, větší část štíhlého třeně se odstraňuje. Pozor však při sběru! Špička obecná se může zaměnit s několika drobnými, jí podobnými houbičkami, naštěstí většinou jedlými nebo neškodnými; některé však jsou jedovaté. Nejvíce se jí podobá jedlá, ale méně dobrá penízovka dubová ICollybia dryophila (BULL. ex FR.) KUMM./. Nazývá se lidově „lesní špička". Nejedlé jsou houbičky z rodu trávnička ILeptonia (FR) QUÉL./. Místo špičky sbírali houbaři jedovatou zvonovku jarní (tab. 66) nebo dokonce málo jí podobnou a jedovatou strmělku potůčkoyou IQitocybe rivulosa (PERS. ex FR.) KUMM./. Častéji ovšem některé drobné jedovaté vlákníce. Než začnete špičku obecnou sbírat, naučte se dobře znát její poznávací znaky. Prohlédněte si její obrázek a znaky každé nalezené drobné houby, kterou považujete za špičku, srovnejte pozorně nejen s obrázkem, ale i s popisem. Tak se brzy naučíte rozeznat ji od všech podobných drobných hub a můžete ji s klidem sbírat. Špičce obecné se říká také meznička (roste i na mezích) nebo tanečnice (tančí v kruzích), čemuž odpovídá i latinský druhový název oreades - polní víly. Jiné názvy jsou ještě řebíček (na Chodsku) a trávnička (z okolí Teplic).

Čirůvka havelka / Čírovka sivá

2007-03-31T04:47:00.000-07:00

Tricholoma portentosum (FR.) QuÉL
Klobouk má široký 40—100mm, vyklenutý, mírně podvinutý, později rozšířený,
s menším hrbolem uprostřed, dosti masitý, často zprohýbaný a na krajích rozpras
kaný, křehký. Povrch klobouku je za vlhka slizký, šedý s hnědomodravým odstínem,
ve středu bývá tmavší, paprsčitě vláknitý (žíhaný) tmavšími vlákny. Lupeny jsou tlu-1
sté, vysoké 5-10 mm a široce vykrojené, zoubkem přirostlé, bílé, mírně nabíhající
do žlutozelená. Třen je plný, dlouhý 50-100 mm a tlustý 10-20 mm, hladký, vál- :
covitý, bělavý, později vždy mírně citrónově nažloutlý, pod kloboukem našedle
vláknitý. D už ni na je neměnlivá, bělavá a křehká, mírně moučné chuti a vůně. Je
chutná a málokdy červivějící. Výtrusy jsou velké 6-7 x 4-5 um, vejčitě elip- ,
soidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Havelka roste od konce září až do konce listopadu, nejčastěji y říjnu. Najdeme i ji v jehličnatých, zvláště borových lesích na písčitých půdách. Hojná je v podhorských smrčinách. Někdy se vyskytuje ve velkých shlucích. Havelka je jed1á a dávno oblíbená tržní houba. Je značně ceněna pro své dobré vlastnosti. Hodí se do polévek a na smažení. Dá se z ní připravit houbový guláš, prejt, karbanátky a jiné pokrmy. Je dobrá i konzervovaná v octovém nálevu nebo v soli. Havelku je možno zaměnit s jinými čirůvkami, např. s jedlou čirůvkou zemní — pozemkou /Tricholoma tereum (SCHAEFF. ex FR.) KUMM7, jedlou čirůvkou stnbrošedou ITricholoma argyraceum (BULL ex ST. AM.) GILL/ nebo i s jedovatou čirůvkou žíhanou ITricholoma virgatum(FR ex FR.) KUMM./, jejíž dužnina je nasedla a velmi hořká. Nejsnadnější je však záměna se slabě jedovatou čirůvkou odlišnou (tab. 67), která má třen vždy bílý, bez citrónově žlutého nádechu stejně jako lupeny. Klobouk má zbarvený žlutozeleně, někdy až do hnědá, kdežto havelka má pokožku klobouku vždy šedočernou. Kromě toho havelku nacházíme spíše později na podzim a v jehličnatých, hlavně borových lesích, kdežto čirůvka odlišná roste převážně koncem léta a začátkem podzimu (srpen až září) a ve smíšených lesích, především pod duby. Havelka má mnoho lidových jmen, např. šedivka, černutka, skřípalka, popelka, ale také chybně václavka.

Čirůvka zelánka / Čírovka zelenkastá

2007-03-26T21:26:00.000-07:00

Tricholoma auratum (PAUL ex FR) GILL. Syn.: Tricholoma equestre (L ex HOOK.) KUMM. Tricholoma flavovirens (PERS. ex FR.) LUND.
Klobouk je široký 30—100 mm, zprvu zvoncovitý, později rozložený, různě zpro-hýbaný, pevný, dost masitý, za vlhka slizký, většinou znečištěný, krásně zelenavě žlutý, olivově nazelenalý, často v celé ploše na vrcholku šafránově nahnědlý. Lupeny jsou vysoké 5—11 mm, živě žluté až žlutozelené, středně husté, široce vykrojené. Třen je vysoký 30—100 mm a tlustý 10—30 mm, pěkně žlutý, stejný nebo jen mírně delší než průměr klobouku, válcovitý, dole ztluštělý, pevný, tuhý, plný a vláknitý. Dužnina je bílá, u krajů zažloutlá, voní a chutná sladce po mouce, někdy i trochu po okurkách. Výtrusy jsou velké 6-8 x 3,5-5 um, vejčité, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Zelánka roste v nížinách i v horách výhradně v písčitých bóro vinách od září do listopadu (i později), obyčejně ve skupinách, často společně s havelkou. Nalézáme ji ještě po prvních mrazech. Zelánka stejně jako havelka je velmi dobrá jedlá tržní houba podzimu. V kuchyni je velice vítána, neboť se může použít do všech houbových pokrmů a lze ji konzervovat všemi způsoby. Vykupuje se i pro průmysl. Výborná je zvlášť v rýžové polévce. Zaměnit ji se smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou (tab. 69) je možné pouze z úplné neznalosti. Zelánka voní po mouce, nemá prsten ani pochvu, je žlutá (žlutozelená) v celé plodnici (tj. i lupeny a třen). Jedovatá muchomůrka zelená má výraznou pochvu a lupeny i třen čistě bílé nebo má na třeni jen málo patrnou zelenavou kresbu. Spíše se může zelánka zaměnit za čirůvku sírožlutou (tab. 67), která je však celá i v dužnině špinavě sírově žlutá a štíhlejší, nepříjemně páchne a je nechutná. Jen trochu pozorný houbař by neměl zaměnit zelánku ani za čirůvku odlišnou (tab. 67), ale při sběru se přece jen vyplatí prohlédnout pozorně třen a lupeny těchto čirůvek; zelánka má třen i lupeny výrazně žluté, kdežto čirůvka odlišná je má bílé, nejvýše ostří lupenů bývá trochu žlutě zbarvené. Ve Francii došlo v r. 1978 k těžké hromadné otravě 19 osob jedovatým pavučincem překrásným (Cortinarius splendens HRY). Postižení se domnívali, že sbírají zelán-ky. Zelánkám se někde říká strnádky nebo kateřinky, zelenky, zelinky apod. Latinský název Tricholoma flavovirens (PERS. ex FR) LUND. ex NANNF. přísluší čirůvce dubové, druhu zelánce velmi příbuznému, který roste v listnatých hájích, u nás jen vzácně. Zelánku lze zaměnit i za mírně jedovatou čirůvku sálající - Tricholoma aestuans (FR.), která má mírně nahořklou chuť.

Čirůvka dvoubarvá / Póvabnica dvojfarebná

2007-03-17T08:29:00.000-07:00

V ČSN: čirůvka dvojbarvá Lepista saeva (FR.) P. D. ORTON Syn.: Tricholoma saevum (FR.) GlLL, Rhodopaxillus personatus (FR. ex FR.) SING. s. RICKEN
Klobouk je široký 60-150mm, lysý, hladký, později nízce sklenutý, na okraji zprvu podvinutý, barvy bělavé, nafialovělé, světle hnědé a jakoby vybledlé. Lupeny má v mládí úzké, husté, zpočátku světle nafialovělé, později špinavě zažloutlé, světlejší než povrch klobouku, vysoké průměrně 6-9 mm. Třen je krátký (40-60 mm), tlustý (15—30 mm), na bázi mírně ztluštělý, na světle fialovém podkladu jsou fialová síťkovitá vlákna tvořící uprostřed třené tmavší fialový pruh. Dužnina je bělavá, nemění barvu, chutná příjemně a voní slabě po ředkvičce. Je málokdy červiví Výtrusy jsou velké 6-8 x 4 - 5 (i,m, elipsoidní, na povrchu bradav-čité, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý, slabě narůžovělý. Roste hojně v trávě na okrajích lesa i mimo něj, na lukách a v zahradách, často v kruzích, hlavně v druhé polovině září a v říjnu, ale často až do konce listopadu, Najdeme ji někdy již zmrzlou. Čirůvka dvoubarvá je dobrá jedlá houba a patří k tržním a průmyslovým houbám. Vykupuje se společně s čirůvkou fialovou. V kuchyni má všestranné použití v přípravě pokrmů i v konzervaci. Obě tyto čirůvky jsou vhodné do směsí i do polévek. Nakládají se dobře do octa, jsou však velmi aromatické, a proto je dobré míchat je s jinými druhy. Možnost záměny je při pozorném sběru nepatrná, jen snad s některými nejedlými pavučinci, kteří však mají téměř vždy zbytky pavučinky na třeni a na okraji klobouku. Od čirůvky fialové (tab. 22] se liší hlavně barvou lupenů (dospělé plodnice čirůvky dvoubarvé nemají lupeny fialové) a většinou i barvou klobouku (čirůvka dvoubarvá mívá málokdy nafialovělý klobouk, a když, tak velmi slabě). Obě tyto čirůvky jsou stejně hodnotné. Ještě nedávno se pro ně přechodně používalo rodové jméno rudočechratka (překlad z latinského Rhodopaxilluý. Původní latinský název byl Tricholoma bicolor (PERS. ex SCHROET.) BEZDĚK.

Čirůvka fialová / Póvabnica fialová

2007-03-14T01:44:00.000-07:00

Lepista nuda (BULL. ex FR.) W. G. SMITH Syn.: Tricholoma nudum (BULL ex FR) K.UMM, Rhodopaxillus nudus (BULL ex FR.) R. MAIRE
Klobouk je široký 60—160 mm, masitý, vyklenutý až rozložený, v mládí živě fialový, později (a na slunci) nahoře zahnědlý, s okrajem zprvu podehnutým, později tenkým a hladkým. Stářím klobouk vybledá až hnědne. Lupeny jsou dosti husté, široké, nepříliš vysoké (6—10 mm), zpočátku fialové, později lehce hnědavé. Třen je krátký (30—60 mm) a tlustý (15—20 mm), plný a pevný, živě fialový, jemně vláknitý, hladký, na bázi ztluštělý, jakoby napuchlý. Dužnina je fialová, později bledne, má chuť i vůni příjemnou, ale specifickou a dost pronikavou. Většinou nečerviví a mrazem netrpí. Výtrusy jsou velké 7-9 x 4-5,5 jxm, elipsoidní, na povrchu bradavčité, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý, slabě narůžovělý. Roste některý rok hojně v lesích všeho druhu v podzimních měsících až do zimy (v září až prosinci, nejvíce v říjnu), v nížinách i na horách. Tvoří často srostlice nebo narostlice a čarovné kruhy. Nalezneme ji i v sadech a parcích. Čirůvka fialová je chutná jedlá houba. Její plodnice jsou vytrvalé, nehnijí, dobře se přepravují, a proto i prodávají na trhu a vykupují pro průmysl. Je to houba vděčná pro houbaře, neboť s čirůvkou dvoubarvou roste až do mrazů. Dá se upravovat na všechny způsoby jako čirůvka dvoubarvá. Vhodná je zejména do polévek, omáček nebo k nakládání do octa. Vzhledem k pronikavé chuti a vůni se doporučuje nepřipravovat ji samotnou, ale ve směsi. Stejně jako u čirůvky dvoubarvé je u ní možnost záměny s některými fialovými pavučinci. Lupeny pavučinců však brzy hnědnou (rezavějí) a na třeni nebo kraji klobouku jsou zbytky po pavučince. Barevné pavučince nesbíráme vůbec. Jiné názvy čirůvky fialové jsou např. čirůvka nahá nebo rudočechratka fialová

Čirůvka májovka / Čírovnica májová

2007-03-10T06:23:00.000-08:00

Calocybe gambosa (FR.) DONK. Syn.: Tricholoma gambosum (FR.) KUMM.
Klobouk má široký 50-120 mm, masitý, tuhý, hladký a holý, nejdříve zvonovitě klenutý, na okraji podvinutý, později plochý, bílý, bělavý, krémový až zažloutlý, ve stáří až hnědavý. Lupeny jsou dosti nízké (5—9 mm), husté, tenké, u třeně zoubkem připojené (vykrojené), zprvu bělavé, později krémové až nahnědlé. Třen je mohutný, spíše kratší (40—80 mm) a tlustý (15-40 mm), zpočátku trochu břichatý, později válcovitý, plný, hladký, bělavý až krémový, na spodu někdy nahnědlý. Dužnina je jemná, pevná a šťavnatá, s velmi příjemnou chutí a výrazně voní po čerstvé mouce. Výtrusy jsou velké 5-7 x 3—4,5 um, vejčité, hladké a bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Májovka roste již koncem dubna, ale nalézáme ji i v červnu, především však, jak naznačuje její jméno, v květnu. Vyskytuje se na travnatých místech, na loukách*: stráních, polních cestách, na okrajích lesů i v sadech. Většinou roste ve skupinách,'; pruzích a kruzích. Uvnitř lesa ji téměř nenajdeme. Je to dobrá jedlá tržní houba, která náleží k velmi oblíbeným druhům pro svou, příjemnou chuť, masitost a hlavně časný výskyt. V kuchyni ji lze použít všestranné do houbových pokrmů i ke konzervaci. Je výborná zejména v omáčkách (májovka ve smetanové omáčce) a pod maso. Možnost záměny není u májovky zcela vyloučená, a to s jedovatou vláknící začervenalou (Patouillardovou) (tab. 75), která je v mládí bílá nebo bělavá, ale dotekem nebo stářím se barví rumělkově červeně. Její lupeny jsou v dospělosti hnědé, nevoní moučně. Proto pozor na mladé plodnice této vlákníce, které mohou někdy růst již v květnu a u nichž je záměna možná! Jen těžko lze májovku zaměnit za jedlou závojenku podtrnku lEntoloma clypeatum (L. ex HOOK.) KUMM./ nebo snad za smrtelně jedovatou závojenku olovovou (tab. 76). Závojenka má masově růžové lupeny a mohutný baňatý třen, kdežto májovka má i v dospělosti bledé lupeny a válcovitý, i když někdy dosti tlustý třen. Májovka roste na jaře (duben až červen) a spíše na okrajích lesů v trávě a kravinách, kdežto závojenka olovová roste v létě (červenec až srpen) v teplejších polohách a ve světlých listnatých lesích, hlavně pod duby. Pověst o záměně májovky za závojenku olovovou vznikla asi tím, že závojence podtrnce se někde chybně, ale vytrvale říká májovka. Ovšem záměna závojenky podtrnky za závojenku olovovou je zcela možná, neboť obě houby se od sebe velmi obtížně rozlišují. (Většinou jen podle místa a doby růstu, popřípadě podle velikosti plodnic.)

Václavka obecná / Podpňovka obyčjná

2007-03-07T21:32:00.000-08:00

Armillariella mellea (VAHL ex Fr.) P. KARST. Syn.: Armillaria mellea (VAHL ex FR.) P. KARST.
Klobouk je široký 30-100 mm (výjimečně více), zpočátku ploše vyklenutý, později rozšířený, medově, kozově až červenavě hnědý's hojnými hnědými až temně hnědými šupinkami, jichž od mírně vyniklého středu k okraji ubývá. Okraj klobouku je zprvu široký, podehnutý, později rozprostřený a často má zřetelné rýžky. Lupeny jsou vysoké 4-8 mm, bělavé, později masově červeně nebo hnědě skvrnité, ke třeni zoubkem dlouze připojené. Třen je dlouhý 50-200mm a tlustý 10-25 mm, plný, válcovitý, jemně vláknitě rýhovaný, různě tlustý, bělavý, hnědý až tmavě hnědý, směrem k bázi rozšířený. Nahoře nese blanitý a vločkatý prsten. Dužnina je převážně bělavá, nevýrazné vůně, chuti za syrová silně stahující a zatrpklé. Výtrusy jsou velké 7-9 x 5-6 ^m, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je křídově bílý až krémový. Roste od září (kolem svátku Václava) někdy až do listopadu (výjimečně se za studeného počasí objeví již v létě). Vyrůstá v bohatých trsech z pařezů a z kořenů ; listnatých a hlavně jehličnatých stromů. Bývá velmi hojná a v lese nevítaná, neboť napadá i zdravé stromy a jako parazit působí velké škody. Je to tržní houba, ale pozor, za syrová je mírně jedovatá. Nedovařená nebo málo podušená může způsobit značné potíže v žaludku a střevech. Nejvhodnější je upravená jako příloha v octovém nálevu (s dodatečnou sterilací). Její za syrová zatrpklá chuť se úpravou mění y příjemně výraznou. Používají se především kloboučky, u mladých plodnic i části třeně. Václavka obecná je dnes souhrnný název pro několik samostatných druhů, lišících se především výskytem nebo umístěním pigmentu v plodnicích. Často se místo václavky sbírají jiné pařezové houby. Většinou jsou to houby jedlé, např. vzácná václavka bezprstenná I Armillariella tabescens (SCOP. ex STEND.) SING./, dříve strmělka hnilobná (Clitocybe tabescens) nebo některé šupi-novky, jako šupinovka kostrbatá IPholiota squarrosa (BATSCH. ex FR.) KUMM./, šupinovka slizká I Pholiota adiposa (BATSCH. ex FR.) KUMM./, šupinovka zlato-závojná /Pholiota aurivella (BATSCH. ex FR) KUMM/ a další. Jindy pokládají houbaři za václavku jedlou a chutnou opeňku měnlivou (tab. 94) nebo některé tře-penitky IHypholoma (FR) KUMM./. U nich si musíme dát pozor na silně hořkou třepenitku svazčitou (tab. 74). Třepenitka maková (tab. 74) je jedlá. Václavka obecná má mnoho lidových názvů, např. hromadilka, podpeníček, podpěnka, koženka; slovensky michalica, michalka.

Líha nahloučená / Strmulec nakopený

2007-03-03T20:27:00.000-08:00

Lyophyllum decastens (FR ex FR.) SING. Syn.: Tricholoma aggregatum (SCHAEFF. ex SECR.) KOHN.
Líha nahloučená roste nejčastěji ve velkých trsech (20 až 60 kusů); najdeme však i jednotlivé plodnice. Klobouky jsou široké 50—120 mm, hnědavé až hnědé, dosti nepravidelné až zprohýbané, někdy i výstředné, často bývají na povrchu shrnuté a ve stáří až prohloubené. Lupeny jsou vysoké 2-8mm, bílé, bělavé až světle červenavé nebo krémové. Třené jsou většinou delší než průměry klobouků (60—140 mm) a tlusté 10—20 mm, bělavé, hnědavé, vláknité, často mírně pokrouce-né. Dužnina je špinavě bílá, na klobouku křehká a šťavnatá, v třeni vláknitá, voní a chutná velmi slabě po mouce. Výtrusy jsou velké 5,5-6,5um, kulovité, na povrchu hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Líha nahloučená roste nejvíce na podzim (v červenci až říjnu, hlavně v září) v listnatých lesích, zejména v dubinách, někdy i mimo les - na lukách a v zahradách.
Je to j e d 1 á, velmi chutná houba, již dlouho prodávaná na trzích. Lze ji v kuchyni použít do všech pokrmů i konzervovat všemi způsoby. Zaměňuje se často s dvěma dalšími líhami, a to líhou klubčitou I Lyophyllum fumosum (PERS. ex FR.) ORTON., syn. Tricholoma conglobatum (VITT.) RICKEN/ a líhou srostlou /Lyophyllum connatum (SCHUM. ex FR.) SING., syn. Tricholoma connatum (SCHUM. ex FR.) RICKEN/. Líha klubčitá roste již v létě, více mimo les, má menší, tmavě šedavé, většinou pravidelnější, na okraji podvinuté klobouky. Líha srostlá roste spíše na podzim, je velmi podobná první, ale má kloboučky bělavé až bílé. S jedovatými houbami se žádná z těchto tří líh nemůže zaměnit. Proč nejsou v seznamu tržních hub, není známo. Na trzích se dříve prodávaly všechny tři druhy, někdy i pohromadě, jako čirůvky klubčité. Z lidových názvů jsou známější: baraničky, hromaždilky či shromaždilky, matičky a vrzavky.

Šťavnatka Březnovka / Šťavnačka Marcová

2007-02-25T01:18:00.000-08:00

V ČSN: plžatka březnová Hygrophorus marzuolus (FR.) BRES. Syn.: Limacium marzuolum (FR.) VELEN.
Klobouk je široký 40 -120 mm, tuhý, masitý, v mládí vyklenutý, později laločnatý a zprohýbaný s pokřiveným nebo popraskaným okrajem. Zpočátku je částečně bílý, bělavý, šedý s tmavšími skvrnami, později až černohnědý. Lupeny jsou vysoké 2-6mm, bílé, našedlé, krátce sbíhayé. Třen je mohutný, nepříliš vysoký (30-60mm) a tlustý 15-40mm. Často je pokřivený až natočený. Dužnina je bílá nebo nasedla, jemné nevýrazné chuti a voní po medu. Výtrusy jsou velké 7-9 x 4-5 ^m, vejčitě elipsoidní, hladké bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Někdy roste v březnu i dříve, hlavně však v dubnu, výjimečně ještě v květnu. Nejdříve vyrůstá ve smrčinách, později v borovinách nebo smíšených lesích v humusu pod listím. Někde je dosti hojná, ale vcelku je spíše vzácná. Klobouky nebo celé plodnice bývají pokroucené tím, jak se prodírají ze substrátu na světlo. Březnovka je jedlá, velmi chutná tržní houba. Houbaři ji velmi cení také proto, že na jaře bývá prvním vydatným úlovkem. Její plodnice jsou masité, a to jak klobouk, tak třen. Je vhodná pro všechny úpravy, doporučuje se však pokrmy z ní více solit Nedá se zaměnit se žádnou jedovatou houbou. Její pokřivené zprohýbané plodnice jsou často umazané od země a lesního substrátu, jimiž prorůstá na světlo. Lidově se jí proto říká uhelka, cikánka nebo také jiřina. Ještě nedávno měla jiné botanické jméno — šťavnatka jarní.

Hlíva ústřičná / Hliva ustricovitá

2007-02-19T13:42:00.000-08:00

Pleurotus ostreatus (JACQ. ex FR.) KUMM.
Klobouky má masité, v mládí na okraji podvinuté a škeblovitě sklenuté, na povrchu hladké, barvy šedé, modrošedé až nahnědlé. Roste ve střechovitých trsech, plodnice vyrůstají z kmene listnatých stromů nad sebou. Klobouky mají průměr 60—180mm. Lupeny jsou bílé, později našedlé nebo nažloutlé, poměrně řídké, vysoké 5—15 mm, dlouhé a hluboce sbíhavé na krátký boční třen. Třen je téměř vždy umístěn výstředně nebo po straně klobouku, je krátký (20—60 mm) nebo téměř chybí. Je plstnatý nebo hladký, bělavý s nádechem barvy, kterou má klobouk. Dužnina je bílá, bělavá, měkká, neměnlivá a trochu tužší. Příjemně voní a chutná. Výtrusy jsou velké 8—13 x 3—4jim, válcovité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý s nafialovělým nádechem. Hlíva ústřičná roste v přírodě na podzim a v zimě (od října do března, nejvíce v listopadu a v prosinci). Najdeme ji na pařezech a kmenech listnatých stromů v místech chráněných před mrazivými větry; bývá nejčastěji na kmenech a pařezech vrby, ořešáku, jasanu, buku i dubu. Jen výjimečně se vyskytuje na jehličnatých stromech a pařezech. Roste v lese i mimo les, např. v parcích a zahradách. Je to jed1á a velmi dobrá houba, která je vítaným přínosem do kuchyně, neboť roste i v zimě a tvoří velké, masité plodnice, jež jsou vhodné v kuchyni pro přípravu nejrůznějších pokrmů. Výborná je v polévkách a omáčkách, ale i konzervovaná v octovém nálevu. Starší plodnice jsou někdy velmi tuhé. Z a m ě n i t ji s jedovatými houbami prakticky nelze. Podobají se jí jiné druhy hlív, také jedlé, např. hlíva mis-kovitá /Pleurotus comucopiae (PAUL ex FR.) KUMM/ nebo jedlá, ale tuhá hlíva dubová /Pleurotus dryinus (PERS. ex FR.) KUMM./, popřípadě i další. Jedovatá hlíva olivová lOmphalotus olearius(DC. ex FR.) SING./ je vzácná a má plodnice žlutooranžové s hnědými šupinkami. V mnoha zemích i u nás se hlíva ústřičná s úspěchem pěstuje.

Choroš oříš / Trúdnik klobůčkatý

2007-02-17T09:32:00.000-08:00

Trsnatec oříš: Polyporus umbellatus (PERS. ex FR.) Sya: Grifola umbellata (PERS. ex FR) PIL
Plodnice oříše je podobná velké tmavší hlávce květáku nebo také mořské mycí houbě, jako již uvedený kotrč kadeřavý nebo trsnatec lupenitý. Základní třen vyrůstá ze dřeva a postupně se větví na mnoho tenkých nožek, nesoucích pravidelné, malé, okrouhlé, dovnitř prohloubené a různě zprohýbané, šedé až světle hnědé kloboučky. Trubky jsou bílé, nizoučké, na třen sbíhavé, s velmi jemnými ústími. Dužnina je masitá, bílá a tužší. Příjemně voní a chutná po oříšcích. Málo červiví. Výtrusy jsou velké 7-10 x 3-4|im, válcovité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Oříš roste na starých listnatých stromech, zejména na bucích a dubech, od července do října, nejvíce v srpna Najde se však jen zřídka.
Je to jedlá a chutná houba, která se dá v kuchyni dobře použít. Plodnice vydrží v chladu i několik dní. Musí se déle připravovat, neboť má jako všechny chorošovité houby tužší dužninu. Je chutný připravený jako guláš, jemně ochucený česnekem, nebo se hodí např. pro přípravu houbového rizota, ale i dalších houbových pokrmů. Nedá se zaměnit za jedovatou houbu.

osporka mlynářka / krásnopórovec ovčí

2007-02-08T00:51:00.000-08:00

Albatrellus ovinus (Schaeff. ex Fr.) Kotl. et Pouz. Syn.: Polyporus ovinus (SCHAEFF.) ex FR.
Bělavá houba z podhorských lesů, oblíbená na přípravu houbového prášku. Klobouk je světlý, bělavý, nepravidelný, masitý a na temeni často rozpukaný, široký 30-100 mm. Trubky jsou bílé, později nažloutlé, nízké (2-4 mm), mírně na třen sbíhající. Ústí trubek jsou velmi jemná. Dužnina je bílá, později citrónově žloutnoucí, velmi tuhá, nečervivějící, nevýrazné vůně a chuti. Výtrusy jsou velké 3,5-4,5 x 3-4 (xm, téměř kulovité, bezbarvé, neamyloidní. Výtrusný prach je bílý. Třen je krátký, bílý a tuhý.
Mlynářka roste v létě a na podzim (v červenci až v říjnu, nejvíce v září) ve všech lesích, hlavně však jehličnatých, nejčastěji podhorských. Tato tržní houba je jedlá, ale značná tuhost dužniny omezuje její použití. Menší stravitelnost se dá napravit delším dušením nebo vařením, zejména, když se vezmou k přípravě pouze mladé plodnice. Dobře se připravuje. Jako tržní houba je určena především pro průmyslové zpracování (extrakt, prášek), ale prodává se i na trhu. Doma se konzervuje do octového nálevu nebo se z ní připravuje houbový prášek. Jméno mlynářka vzniklo současně se jménem žemlička, která patří velmi příbuzné houbě krásnoporce žemličce (tab. 14), a to ve vztahu k její barvě. Bílá mlynářka připomíná bílou mouku, okrově zbarvená žemlička již upečenou žemli. Tato přirovnání nám pomohou již natrvalo obě houby správně rozeznat a pojmenovat. Žemlička je méně tuhá, a proto hodnotnější. Jiná jména pro mlynářku jsou choroš ovčí, krásnoporka ovčí, kobylí hlava, šafářka aj.Krásn

Krásnosporka žemlička / Trudničník zrastený

2007-02-04T03:44:00.000-08:00

V ČSN: žemlička Albatrellus confluens (Alb. et Schw. ex Fr.) kotl. et Pouz. Syn.: Calopus confluens (ALB. et SCHW. ex FR.) QuÉL.
Žemlově hnědá houba jehličnatých lesů, příjemného vzhledu. Klobouk je žemlové barvy, s okraji často červenohnědými, laločnatý. Několik klobouků i třeňů bývá srostlých v trsy, měřící v průměru až 400 mm (odtud latinské jméno - confluens = splývavý). Jednotlivé plodnice mají klobouk široký 30-100 mm. Trubky jsou nízké (2-5 mm), bílé, na třen sbíhavé; jemná ústí jsou též bílá. Dužnina je bílá, později načervenalá, nevalné chuti a vůně, tuhá, nečervivějící. Výtrusy jsou velké 4,5-5 x 3-3,5 um, vejčité, hladké, slabě amyloidní. *) Výtrusný prach je bílý. Krátký, bílý třen mívá-někdy dutinu. Roste v jehličnatých lesích od července do října, nejhojněji v září. Často se najde ve větším množství a někdy i ve velkých trsech.
Je v mládí j e d 1 á a je zařazená do tržních hub, avšak stejně jako mlynářka (tab. 15) je tuhá, a tím méně stravitelná. Po dobré úpravě je možno mladé plodnice zpracovat do pokrmů doma. Na trzích se občas prodává, i když je podle čs. státní normy určena jen pro průmyslové zpracování. Zaměnit ji za jedovatou nebo za jinou jedlou houbu prakticky nelze. Od mlynářky (tab. 15) se žemlička rozliší docela dob-; ře podle barvy klobouku. Dosti vzácná a také jedlá krásnoporka hřebenitá I Albatrellus cristatus (Pers. ex FR.) KOTL. et Pouz./, která roste v listnatých lesích • hlavně pod buky, se od žemličky i mlynářky liší hnědozelenou barvou klobouku. Krásnoporce žemličce se říká krátce žemlička. Dříve se jmenovala také choroš splývavý nebo krásnoporka splývavá. Lidově se jí říkalo např. šafářka nebo psí kuřátko.
*) Amyloidní, tj. barví se jodem modře

Trsnatec lupenitý / Třsovnica lupeňovitá

2007-02-03T01:53:00.000-08:00

V ČSN: trsnatec dubový Grifola frondnsa (DiCKS. ex FR.) S. F. Gray
Velmi zajímavá houba tvořící trsy složené z mnoha set klobouků. Trsy mají hmotnost někdy i přes 30 kg a tvoří velkou „hlávku", někdy širokou až 600 mm. Základní mohutný třen, vyrůstající obyčejně na dubovém kmeni, se mnohonásobně větví a končí jednostrannými, lopatkovitými, polokruhovitými, našedlými či hnědavými kloboučky, připomínajícími lupeny nebo lopatky. Trubky jsou nízké (1-3 mm), na třen sbíhavé, bílé, s velmi jemnými a drobnými ústími. Dužnina je bílá, příjemně vonící a chutnající, tuhá, nečervivějící. Výtrusy jsou velké 5-7-x 3,5-4,5 |j.m, vejčité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Trsnatec lupenitý se vyskytuje ve vlhkých listnatých lesích koncem léta a na podzim, ale celkem výjimečně. Roste většinou na dubu.
Trsnatec lupenitý je jedlý, ale ze tří dále jmenovaných, trsnatým vzrůstem si podobných hub nejtužší, a proto pro kuchyňské uprotřebení méně ceněný. Přesto je v kuchyni vítán. Snadno se přepravuje a uchovává. Plodnice jsou mohutné, složené z velkého počtu větví a větviček, které při pohledu shora tvoří soustředné kruhy. Nedá se zaměnit za jedovatou houbu. Podobá se jedlému kotrči kadeřavému (tab. 7) nebo choroši oříši (tab. 16), jehož trsy jsou utvořeny z drobných, kulatých, různě zprohýbaných kloboučků. Všechny tyto trsnaté, vzrůstem si podobné houby jsou chutné, zejména jejich mladé plodnice. Dá se z nich dobře připravit „dršťková" polévka téměř nerozeznatelná od pravé. Vzhledem ke svému hostiteli dubu se též jmenoval choroš dubovník nebo také choroš dubový.

Stroček trubkovitý / Lievik trubkovitý

2007-01-27T14:56:00.000-08:00

Craterellus cornucopioides (L. ex Fr.) Plodnice jsou nálevkovité a podobají se trumpetkám. Jsou vysoké 30—80 mm a široké 30-40 mm (většinou menší), duté, na okrajích podvinuté, zvlněné a někdy roztřepené. Na vnější straně jsou žilkované vrásčité, šedavé až modročerné, uvnitř tmavě hnědé až černé, jemně šupinkaté. Od výtrusného prachu bývají bíle nebo šedě ojíněné. D u ž n i n a je tence masitá, dole dosti tuhá, tmavě hnědá až černi Má příjemnou, ale nevýraznou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 12-14 x 7-9 n.m, vejčitoelipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Stroček trubkovitý roste v lesích všeho druhu, zvláště listnatých a hlavně pod buky. Najdeme jej v nížinách i v podhorských polohách, nejvíce koncem srpna a počátkem září, ale za příhodného počasí se vyskytne i v červenci a koncem září. Roste na stinných a vlhkých místech v kruzích a pruzích. ]e ještě dost hojný, ale málo se sbírá, ačkoliv jde o velmi dobrou tržní a odpradávna sbíranou houbu. Po deštích jsou její plodnice zcela černé a nevzhledné. Stroček trubkovitý je jedlý a velmi dobře využitelný. Dobře se suší, je vhodný do polévek a již od dávných dob se používá do jihočeského jídla kuby, které se jím barví do tmavá. Mnozí houbaři si velmi cení houbového prášku z usušených a rozmělněných stročků jako koření k dochucování pokrmů. Stroček se může upravovat i nadrobno rozsekaný a usmažený jako tzv. husí krev. Nedá se zaměnit se žádnou jedovatou houbou. Je proto vhodný pro začínající houbaře, kteří o tuto chutnou, i když vzhledově nepříliš lákavou houbu mohou bez nebezpečí rozšířit svůj sortiment sbíraných hub. Stroček trubkovitý je všeobecně znám pod jménem kominíčci říká se mu však také trubky, černé kornoutky, pantoflíčky, trubci apod.

Pstřeň Dubový / Pečeňovec dubový

2007-01-25T02:44:00.000-08:00

PSTŘEŇ DUBOVÝ / PEČEŇOVEC DUBOVÝ,m Fistulina hepatica (Schaeff. ex FR.) "
Plodnice je masitá, protáhlá nebo polokruhová, široká 100-220 mm a tlustá 30-80 mm, někdy však dosahuje i větších rozměrů. Připomíná volský jazyk. Na povrchu je vláknitá, oranžově červená nebo purpurově masová a na průřezu připomíná krvavé maso. Ve stáří je až hnědá. Je přirostlá ke dřevu bokem nebo velmi krátkým postranním červenohnědým třeném. Mladé plodnice roní červenou tekutinu. Trubky jsou zcela samostatné, původně od sebe oddělené, jakési úzké pohárky, mezi sebou jen lehce spojené, ale tvořící souvislou vrstvu. Ústí trubek jsou jemná, okrouhlá, zpočátku bělayá, žlutavá až konečně červenohnědá. Dužnina je velmi šťavnatě masitá, zprvu jemná, masově červená, později těžká, podélně vláknitá a pestrá. Má příjemnou houbovou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 4-5x3-4 |xm, vejčité, krátce elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je rezavý. Roste v létě a na podzim (červenec až září), u nás již dosti vzácně jako parazit na kořenech, pařezech nebo kmenech živých dubů nebo buků a někdy i na kořenech jiných listnáčů. Vyskytuje se v lesích i ve stromořadích. Často však roste vysoko na kmenech vzrostlých stromů, takže houbař se k této pochoutce dostane pouze po žebříku. Pstřeň dubový je pozoruhodná jedlá houba, odedávna počítaná mezi tržní houby hledané pro kuchyň, zejména pro svou podobnost masu. Velmi vhodná je na guláš, ovar a též připravovaná jako hovězí jazyk. Je však trochu tuhá a suší se dosti špatně. Někteří lidé si ji chválí naloženou v octovém nálevu (samozřejmě nakrájenou na vhodné hranolky nebo tlustší plátky). Je to výjimečně nápadná houba, dříve velmi známá pod jménem volský jazyk. Není možno ji zaměnit, neboť se jí nepodobá žádná jiná houba. Lidový název kromě volského jazyka je masojed, jelení jazyk, dubové maso aj.

Tak a zase pár dní pauza

2007-01-19T23:17:00.000-08:00

někam jsem si založil knihu, co to z ní skenuji, takže se nedá nic dělat. Sám toho rozhodně o houbách nevím dost, abych sem něco napsal, a vlastně, když už to má být komplet skenovaná celá kniha, tak by to ani nebylo vhodné. Takže poprosím vás, které to tu zajímá: Počkejte, ono se bude pokračovat, ale tak za dva tři dny. Snad. Pochybuji, že by se bichle ztratila nějak definitivněji.

Liška obecná / Kuriatko jedlé

2007-01-18T01:13:00.000-08:00

Cantharellus cibarius FR. Všeobecně známá a ceněná houba, dříve často masově rostoucL Celá plodnice je okrově žlutá nebo bělavá. Klobouk má okraj často podvinutý, později laločnatý, na okraji nepravidelně zprohýbaný. Je tuhý, ve stáří uprostřed prohloubený, široký 10-88mm, okrově žlutý. Žilky (lištny) jsou vidlicovitě rozdělené a propojené přehrádkami, vysoké až 3 mm, tlusté, sytě žluté, sbíhající pozvolna daleko na třen. Třen je krátký (30-60 mm), tuhý plný, tlustý 10-25 mm, stejně nebo světleji zbarvený než klobouk, dolů zúžený. Dužnina je uvnitř plavá, neměnlivá, příjemně voní a má mírně štiplavou chuť. Je však trochu tuhl Nečerviví, tzn. že téměř nikdy nebývá napadená hmyzem. Výtrusy jsou velké 8-11 x 5-6 |j,m, krátce elipso-idní, hladké, bezbarvé s tukovými kapkami. Výtrusný prach je bledě žlutavý.
Liška obecná roste často ve velkém množství hlavně v jehličnatých lesích, nejvíce borových, mezi borůvčím. Najdeme ji od června do pozdního podzimu, hlavně však v srpnu a v září. V listnatých lesích roste světlejší, ale stejně dobrá varieta.
Liška obecná je jedlá, odpradávna uznávaná prvotřídní houba, vhodná pro nejrůznější úpravy v kuchyni. Je ceněna také proto, že je odolná při dopravě a málo červiví Je předmětem světového obchodu houbami. Např. z Polska se jí vyváží stovky tun. Při přípravě pokrmů pamatujeme na to, že je pro svou tuhost dosti těžko stravitelní Proto ji předem vždy dobře podusíme. Nejlépe je rozemlít ji na masovém strojku a nepřidávat mnoho vajec ani tuku. Je velmi chutná v mléčných kyselých polévkách. Liška se dosti špatně suší a po usušení je velice tuhá. Je vhodná pro přípravu houbového prášku. Lišce obecné je podobná lištička pomerančová IHygrophoropsis aurantiaca (WULF. ex FR.) R. MAIRE/, která je méně hodnotná, ale nikoliv jedovatá. Podobá se jí též lišák zprohýbaný (tab. 9) a jedlá liška nálevko-vitá {Cantharellus tubaeformis FR.), která má hluboce vmáčklé klobouky, žlutošedé až šedé lištny, tenkou dužninu a je žlutohnědá. Od lišky pravé se snadno rozezná. Dříve mnozí houbaři sbírali jen některé hřibovité houby, lišky a snad ryzce pravé. Ostatní houby byly pro ně „prašivky".
Na Slovensku se lišce obecné říká kuriátka, na Českomoravské vrchovině kuřát
ka. Má i další lidové názvy, jako kořátka, kurČata, kuřičky aj.

Lišák zprohýbaný / Jelenka poprehýbaná

2007-01-13T14:47:00.000-08:00

Dentinum repandum (L. ex FR.) S. F. GRAY Syn.: Hydnum repandum L ex FR. Klobouk je bělavý, krémově až žlutě oranžový, suchý, tuhý, masitý, v mládí sklenutý, později rozložený, průměru od 30 do 150 mm (obvykle však menší), nepravidelně zprohýbaný a dosti křehký. Na spodu klobouku jsou nestejně dlouhé a křehké ostny, které sbíhají až na třen. Třen je krátký, bělejší než klobouk a většinou výstředně usazen. Bývá vysoký 20—70 mm a tlustý 5—20 mm. Dužninu má tento lišák křehkou, bělavou, příjemně vonící, s mírnou chutí, nečervivou, ale dosti tuhou. Výtrusy jsou velké 7—10 x 7—8 |i.m, téměř kulovité, hladké nebo jen slabě síťkované, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste hojně v lesích listnatých i jehličnatých od července do října, často spolu s liškou obecnou. Lišák zprohýbaný je dobrá jedlá užitková houba. Uplatní se hlavně ve směsích. Při použití v kuchyni pamatujeme, že jde o tuhou houbu, vyžadující delší tepelnou úpravu podle vhodného kuchařského předpisu. Zaměnit s jedovatou houbou ji nelze. Malé plodničky se velmi podobají lišce obecné (tab. 10) a na trhu k ní bývaly často přimíchávány. Někdy se snad může také zaměnit za lištičku pomerančovou I Hygrophoropsis aurantiaca (WULF. ex FR.) R. MAIRÉ/, která je však intenzivněji pomerančově zbarvená, má tenčí třen a především lupeny, nikoli ostny jako lišák. Jiné jméno je např. lošák bílý nebo lošák zprohýbaný. Někteří houbaři se zbytečně této houbě vyhýbají. Objevuje se i ryšavá forma zbarvená rezavě oranžově, která je stejně jedlá a dobrá. Některými autory je uznávána za samostatný druh (Dentinum rufescens). Lišáku zprohýbanému se lidově často říkalo bílá nebo nepravá liška, popřípadně podlišák.

Lošák jelení / Jelenkovec Škřidlicovitý

2007-01-10T18:11:00.000-08:00

Hydnum imbricatum L ex FR. Syn.: Sarcodon imbricatus (FR.) P. KARST.
Jde o velmi typickou houbu se šupinami na povrchu klobouku a ostny na jeho spodní straně. Zbarvení lošáku jeleního připomíná barvu jelení zvěře. Klobouk je hnědý, silně dužnatý, ve středu vmáčklý, na povrchu šupinatý, průměru 100— 220 mm. Velké, tlusté, šedohnědé, odstávající šupiny jsou uloženy v soustředných kruzích; nejhustší jsou na vmáčklém temeni klobouka Šedohnědé, dlouhé a husté ostny (bodliny) sbíhají hluboko na třen. Třen je krátký (30-50 mm), pevný, plný, dolů se mírně zužující, světle hnědý až šedohnědý. Dužnina je dosti křehká, běla-vá až bělošedá, nahořklá, u starších plodnic až hořká. Výtrusy jsou velké 6—7 \un, kulovité, ostnité, žlutohnědé. Výtrusný prach je hnědý. Roste nejvíce v podhorských polohách koncem léta a na podzim (od konce července do září, hlavně v srpnu) v borových a smrkových lesích na písčitých půdách. V posledních letech je její výskyt u nás malý. Lošák jelení je j e d 1 ý, ale kromě nahořklé chuti je také tuhý, takže se musí déle vařit nebo dusit. Může se také sušit nebo nakládat do octového nálevu. Pro přípravu pokrmů jsou vhodné mladé plodnice, jejichž mírná hořkost správnou úpravou mizí. Někde lošák suší a drtí na prášek, jímž dochucují pokrmy. Lošák jelení se u nás smí prodávat na trhu. V Polsku např. nechybí na žádném trhu, kde se prodávají houby. U nás se na trzích objevuje jen zřídka. Při sběru hub jej však určitě najdeme a oceníme. Především u něj nehrozí nebezpečí záměny s jedovatou houbou. Snad se dá splést jen s nejedlým a podstatně menším lošákem hořkým (Hydnum scabrosum FR), který má světlejší klobouk, kaštanově hnědé, velmi drobné šupinky a silně hořkou chuť, nebo také s pouze v mládí jedlým lošákem tuhým (Hydnum compactum PERS.), který bývá menší, s hustými, tenkými, hnědavými a na špičce bledými ostny. Lidové názvy jsou Jelenka, srnka, masohub, medvědí ucho, medvědice aj.

Kotrč kadeřavý

2007-01-05T06:59:00.000-08:00

Sparussis crispa Plodnice jsou velké, trsovité, trochu podobné mořské mycí houbě. Bývají široké i vysoké až 300 mm, jsou složeny z různě kadeřavě zprohýbaných větviček plsťové, žlutavé až hnědavé barvy. Váží někdy i několik kilogramů. Třen, z něhož se plodnice větví, bývá tlustý až 80 mm a vysoký až 60 mm; jindy je naopak zakrnělý. Dužnina je chutná, příjemně voní, je tužší, jedlá, téměř nečervivějící. Výtrusy jsou velké 6—7,5 x 4—5 |i,m, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je okrový. Roste u kořenů borovic nebo modřínů, od července do října, hlavně v srpnu a září. Někdy bývá dosti hojný. Nález kotrče znamená pro houbaře vždy vydatný úlovek. Kotrč kadeřavý je jedlá, velmi dobrá a na trzích vyhledávaná houba také proto, že nehnije, nýbrž zasychá. V chladu vydrží několik dní beze změny. Je vhodný pro všechny způsoby konzervace v domácnosti, včetně sušení. Lze z něj připravit různé pokrmy, nutno však pamatovat na delší tepelnou úpravu, neboť jeho dužnina je dosti tuhá. Je vhodný pro přípravu „dršťkové" polévky. Sběr je bezpečný, protože jej nemůžeme zaměnit za žádnou jedovatou houbu. Z neznalosti bývá někdy zaměňován za jedlé choroše, a to za trsnatec lupenitý (tab. 14) a za choroš oříš (tab. 16). Všechny tyto dosti si podobné houby (kotrč kadeřavý, trsnatec lupenitý a choroš oříš) patří k druhům, které u nás tvoří největší plodnice. Ovšem vůbec největší piodnice z našich hub má trsnatec obrovský /Meripilusgiganteus(PERS. ex FR.) P. KARST.); byly nalezeny jeho plodnice o hmotnosti 25 kg i více. Tento trsnatec je sice jedlý, ale velmi tuhý.

Krásnorůžek lepkavý / Paróžkovec lepkavý

2006-12-28T20:01:00.000-08:00

Calocera viscosa (PERS. ex FR.) FR. Plodničky jsou vysoké až 60 mm, tlusté 1 -2 mm, pomerančově žluté až oranžové, vidličnaté, někdy bohatě, jindy chudě rozvětvené do keříčků. Větvičky jsou tuhé, pružné, někdy slizké, na konci rozvětvené na 2-4 cípky. Výtrusy jsou velké 8—12 x 4—5 um, válcovité, zakřivené, hladké, žlutavé. Výtrusný prach je hnědolutý. Krásnorůžek lepkavý (na tabuli vpravo dole) roste hojně od července do listopadu na rozpadlých starých pařezech jehličnatých stromů, hlavně smrků.
Je n e j e d 1 ý, ale je hezkou ozdobou v našich lesích. Zde jej uvádíme proto, že jej často nezkušení houbaři pokládají za jedlá kuřátka (tab. 5).

Kuřátka žlutá / Strapačka zlatožltá

2006-12-24T15:50:00.000-08:00

Ramaria aurea (SCHAEFF. ex FR.) QUÉL. Plodnice bývá vysoká 60-100 mm a široká 70-140 mm, masitá, keříčkovitě větvená. Z pevného základu vyrůstá bohatě větvený útvar. Konečné větévky jsou na krajích tupé a jemně kuželovitě zoubkaté. Dužnina je téměř čistě bílá,"chutná avonná. Výtrusy jsou velké 10—13 x 4—5 jim, elipsoidní, na povrchu bradavči-té, žlutě okrové. Výtrusný prach je žlutavý až žlutě okrový.
Kuřátka zlatá rostou převážně v listnatých lesích, zejména pod duby a habry, hlavně v letních měsících (červenec, srpen), i když se mohou objevit od června do října.
Kuřátka zlatá jsou jedlá a místy velmi ceněná houba, dobře využitelná y kuchyni. Prodávají se na trhu. Celkem dobře se přepravují. Jsou dosti tuhá, a proto je nutno je dostatečně tepelně upravit. Vhodná jsou pro úpravu podle kuchařských předpisů podobných jako pro kuřátka květáková (např. zadělávané dršťky nebo dršťková polévka). Zaměnit je s jedovatými houbami prakticky nelze. Podobají se jiným druhům kuřátek, zejména jedlým kuřátkům žlutým /Ramaria flava (SCHAEF. ex FR.) QUÉL./ nebo kuřátkům sličným I Ramaria formosa (PERS. ex FR.) QUÉL/, která jsou těžko stravitelná a nahořklá. Některá další kuřátka jsou nejedlá, jsou však většinou drobnější. Mnoho začátečníků je mylně zaměňuje za houbičku krásnorůžek lepkavý ICalocera viscosa (PERS. ex FR.) FR/, která tvoří pomerančově žluté až oranžové plodničky, většinou jen s několika větévkami (zobrazen na tabuli vpravo dole). Jiná pojmenování mívají kuřátka zlatá podle místních zvyklostí, např. někde se nazývají zlatožlutá. V poslední době se tato kuřátka označují latinsky jako Ramaria flavescens (SCHAEFF.) PETERSEN. Lidově se jim někdy říkalo kozí brada, pazourky nebo prstíčky.

Kuřátka květáková / Strapačka žirafovitá

2006-12-20T03:54:00.000-08:00

V ČSN: kuřátka jarmuzová, Ramaria botrytis (PERS. ex FR.) RICKEN
Plodnice je masitá, vysoká 100-120 mm a široká 50-130 mm, celkově kulovitá, keřovitě členěná. Z tlustého, krátkého a pevného bílého třené vyrůstá keřovitý útvar, bohatě rozvětvený na husté, válcovité a oblé, podélně rýhované větévky. Světle hnědavé větévky keříčků odstupují kolmo a jsou na konci vínově červené, nešpičate. Ve stáří konečky hnědnou. Dužnina je bílá, pevná a tuhá, nevýrazné chuti a vůně. Výtrusy jsou velké 12-18 x 4-6 |j,m, elipsoidní, válcovité, bledě žlutavé. Výtrusný prach je nažloutlý až žlutě okrový. Vyskytují se v létě a na podzim v jehličnatých a listnatých lesích a jsou dosti hojná Kuřátka květáková jsou jedlá tržní houba. V kuchyni je nutno déle je tepelně upravovat, neboť jsou tuhá. Doporučuje se volit takové předpisy, pro něž se kuřátka nejlépe hodí. Např. jako zadělávané dršťky. Samozřejmě nesbíráme plodnice přestárlé nebo nahnilé. Záměna je možná s jinými kuřátky, z nichž většina je jedlá, ale všechna jsou těžko stravitelná. Některá mohou způsobit zažívací obtíže, zejména kuřátka sličná Ramaria formosa (PERS. ex FR.) QuÉL/, která jsou také nahořklá, proto se u nich doporučuje odstraňovat konce větévek. Od původního názvu kuřátka jarmuzová se upouští a používáme název kuřátka květáková. Z lidových názvů jsou více známé např. branicky nebo jelení rožky.

Stročkovec kyjovitý / Lievitkovec kyjakovitý

2006-12-14T15:01:00.000-08:00

Gomphus clavatus (Pers. ex Fr.) S. F. Gray Syn.: Nevrophyllum clavatum (PERS. ex FR.) PAT., Canthareltus clavatus (PERS.) ex FR.
Plodnice jsou vysoké až 120 mm a široké až 80 mm, y mládí až fialově červené, později vyblednou do masově růžová. Klobouk není odlišený od třeně. Často je nepravidelný, kyjovitého tvaru a dole přechází v zúžený třen. Lupeny jsou po třeni sbíhavé,'nízké spolu spojované, žebernaté, vidlené, masově fialové, ve stáří zažloutlé. Dužnina je bílá, dosti jemná a chutná, málo náchylná k červivěni Výtrusy jsou velké 10-12 x 4-5 (im, válcovité, elipsoidní. Výtrusný prach je žlutavý. Stročkovec kyjovitý roste spíše ve vyšších polohách, především pod jedlemi Vyskytuje se nejvíce v srpnu, ale lze jej najít od července do září. Plodnice vyrůstají často v kruzích a po mnoho let na stejném místě. Je to tržní výborná jedlá houba, ceněná pro jemnou a masitou dužnina Dnes však již není tato houba tak známa, neboť s ubývajícími jedlemi ubývá i ona. V kuchyni ji lze připravit různými způsoby, hodí se také k sušení i pro jiné způsoby konzervace. Je trochu tuhá, proto je třeba ji drobněji krájet a déle dusit Zaměnit ji za jinou jedlou či jedovatou houbu prakticky nelze, proto je škoda stročkovce nesbírat. Plodnice připomínají tvarem lišku, takže dříve se tato houba zařazovala k liškám a jmenovala se liška kyjovitá nebo fialová. Kromě toho má stročkovec ještě různá lidová pojmenování, a to např. kornoutky, srnčí nebo jelení kopýtka, kopyta, botky, prstíčky, vojáčci, fajfky nebo ouška. K tvorbě tolika různých a docela pfí-padných názvů inspiroval jeho neobvyklý tvar. Lidová jména jsou z různých krajů Cech a Moravy a dokazují rozšíření a dávnou popularitu této houby.

Lanýž letní / Hluzovka letná

2006-12-12T08:47:00.000-08:00

(Tuber aestivum) Plodnice jsou podzemní, dosti trvalé a nehnijící. Jsou v podstatě kulovité, ale značně nepravidelné a různě hrbolaté. Dosahují průměru až 100 mm, běžněji však 30-60 mm. Na povrchu mají 2-3 mm velké, mnohohrané, paprsčitě rýhované, tmavé, pyramidám podobné bradavky (hrbolky) s vmáčklými vrcholky. Dužnina na řezu plodnicí je nejdříve bílá, potom okrově žlutá až hnědavá se žilkatým mramorováním. Chuť má silně aromatickou, lanýžovitou a většině lidí příjemnou. Výtrusy jsou velké 18-45 x 14-32 um, jsou elipsoidní, na povrchu síťkované, bledě hnědé. Výtrusný prach je hnědý. Tato teplomilná houba roste u náš pořídku, a to u listnatých stromů, až 10 cm pod povrchem půdy. Plodnice rostou od července do listopadu, nejvíce však v září. Lanýž letní se občas najde vyhrabaný lesní zvěří. Je jedlý, a dá se využít stejně jako bělolanýž obecný, může se však do pokrmů dávat ve větším množství.

Bělolanýž obecný/Bielohluzovka obyčajná

2006-12-06T20:51:00.000-08:00

(Choiromyces venosus) Plodnice jsou kulovité, nepravidelného tvaru a připomínají hlízy brambor. Mají bělavou až hnědavou barvu a jsou hladké. Dorůstají velikosti až 150 mm v průměru, většinou jsou však menší, průměru asi 40-80 mm. Jsou tuhé, tvrdé, dosti těžké a mají pevnou, za sucha někdy rozpraskanou pokožku. Dužnina je bělavá, protkaná žlutými nebo hnědými jemnými žilkami, takže na překrojené plodnici je vidět mramorování dužniny. Silně voní, u stařších plodnic je to až nepříjemně pronikavý pach. Chuť je kořenná. Výtrusy jsou kulovité, velké 18-22 um a na povrchu mají krátké, tenké ostny. Mladé výtrusy jsou bezbarvé, starší bledě žlutavé. Výtrusný prach je žlutavý. Roste od července do září, hlvně v srpnu. Najde se v lesích všeho druhu, spíše však listnatých, a to na hlinitopísčitých a jílovitých půdách. Plodnice rostou pod zemí. Je to jedlá houba, nedá se však chutí srovnat s pravým francouzským lanýžem. Lze jí použít jako kořenitou přísadu do polévek a omáček, zejména čerstvě nalezenou, usušením ztrácí část voňavých látek. Bělolanýž se může prodávat na trhu, vcelku je však málo znám a nalézá se spíše náhodně vyhrabán zvěří. Za lanýže nebo bělolanýže se někdy omylem pokládají pestřce.

Smrž špičatý/Smrčok kuželovitý

2006-12-02T17:35:00.000-08:00

(Morchella conica) Klobouk je okrově hnědý, hnědošedý až olivově hnědý, tence masitý, křehký, pravidelně kuželovitý, s tupě hranatýmia protaženě okrouhlými jamkami a zaoblenými hranami. Nebývá příliš velký (vysoký asi 30-90 mm a široký 20-60 mm). Třeň je pravidelně válcovitý, dolů trochu ztloustlý, hladký, vysokýž 30-50 mm a široký 15-30 mm, bělavý nebo světle okrový, dutý a křehký. Dužnina je tenká, bělavě šedavá nebo světle okrová, křehká, nenápadné, mírné, "smržovité" chuti i vůně. Výtrusy jsou velké 20-24 x 12-14 um, elipsoidní, na povrchu hladké, bezbarvé, bez tukových kapek. Výtrusný prach je krémový.
Roste na jaře od března do května (nejvíce v dubnu) v lesích všeho druhu, nejčastěji však na jejich okrajích, v zahradách a parcích, v nížinách i předhoří. neni hojný. Smrž špičatý je velmi podobný blízce příbuznému smrži vysokému (morchella elata), který se liší hlavně tím, že má protažené jamky na klobouku a třeň delší než výšku klobouku. Někdy se oba tyto smrže spojují v jeden druh. Všechny smrže jsou jedlé, chutné a všestraně využitelné. Můžeme je dosit na másle, připravit s vajíčkem, plnit masem, zeleninou (jsou duté) nebo dávat do polévky. Chutné jsou i další pokrmy např pudink ze smřžů, pomazánka nebo smrže s majonézou. Smrže se špatně suší, nejspíše ještě celé plodnice navlečené na režné niti. Z usušených smržů je dobrý houbový prášek. Čerstvé houby se před použitím nemusi spařovat.

Smrž obecný / Smrčok jedlý

2006-11-26T02:26:00.000-08:00

Klobouk je okrový, žlutavý nebo žemlově hnědý, vejčitý, soudkovitý, někdy až kulovitý, s velkými, dosti hlubokými nepravidelnými jamkami (důlky). Výška klobouku bývá až 80 mm. Třeň je válcovitý, srostlý s okrajem klobouku,, bílý nebo světle hnědavý, dole většinou rozšířený, široký až 40 mm, hladký, nebo jemně pýřitý, křehce masitý, dutý jako klobouk. Celá plodnice je křehká a dutá. Dužnina má příjemnou, nenápadnou vůni i chuť. Výtrusy jsou velké 19-22 x 11-15um, elipsoidní, hladké, bezbarvé, bez tukových kapek. Výtrusný prach je krémový, až bledě okrový. Smrže začínají růst v březnu nebo v dubnu a rostou až do konce května. Smrže obecného (nebo jiné druhy a varianty smržů) nalézáme v zahradách, parcíách, na lukách, mezích, na travnatých okrajích lesa, ale i na méně obvyklých místech, jako jsou zavážky, sklady dříví, hromady odpadků a popele, tovární dvory a pod. Rostou jednotlivě i ve skupinách, masové výskyty jsou velmi řídké.

Auuu

2006-11-14T04:29:00.000-08:00

Tak jsem už měl připravený další kousek, ale koukám, ono se to nějak neuložilo, takže mě nebijte, pokračování bude až někdy. Málo času holt.

Destice chřapáčova/Discinka hnědá

2006-11-09T21:27:00.000-08:00

Plodnice jsou tence masité, v mládí téměř pravidelné okrouhlé mističky s krátkým třeném (5-10 mm) ponořeným do substrátu. Brzy se však ploše rozkládají do průměru až 100 mm. Jsou pravidelně žilnaté a laločnatě zprohýbané. Barva na vrchní straně vrásčitých hrbolů je šedohnědá až tabákově hnědá, na spodní straně je plodnice téměř hladká nebo jemně a hustě pýřitá, bělavá, žlutavě bělavá nebo narů-žovělá. Na této straně jsou patrná žebra vybíhající z krátkého třeně do ztracena k okraji miskovitých plodnic. Dužnina je tence masitá, křehká, bledě až šedavě hnědá. Chuť i vůně jsou nenápadné. Výtrusy jsou velké, vřetenovité, rozměrů 35-40 x 12-12 um, s bradavkami na pólech a s 3 tukovými kapénkami. Výtrusný prach je bílý. Roste jako jedna z prvních jarních hub tvořících větší plodnice od března do května (nejvíce v dubnu). V nížinách je dosti hojná v jehličnatých nebo smíšených lesích a na vlhkých, sluncem prohřátých místech. Nalezneme ji často kolem tlejících pařezů i na kořenech jehličnanů. Je to dobrá jedlá houba, houbaři ceněná pro časný jarní výskyt. Deštici chřapá-čové se velmi podobá světlejší, větší a také jedlá deštice síťnatá (Disciotis venosa /PERS./ BOND.)

Kačenka Česká / Smrčkovec Český

2006-11-07T08:53:00.000-08:00

Klobouk bývá široký nejvýše 20-40mm a vysoký 15-40mm, spíše však méně. Je zvoncovitý, tenký a křehký, podélně jemně laločnatě žebernatý, posazený na třen jako zvonek. Dobře je to vidět na průřezu plodnicí. Barva klobouku je žlutohnědá, světle hnědá i tmavě hnědá, někdy také s našedlým odstínem. Uvnitř bývá bělavá nebo žlutavá. Třen je válcovitý, zvolna ztenčený, vysoký 50-120 mm, bělavý, velmi jemně šupinkatý, dutý, křehký, místy mírně svraskalý. Dužnina je křehká, mírné chuti a vůně. Výtrusy jsou velké 60-80 x 18-22 ^m, elipsoidní, na povrchu hladké, bezbarvé, bez tukových kapek. Výtrusný prach je bledě žlutavý. Roste v teplejších listnatých hájích pod jeřábem ptačím, osikami, babykou apod, ale také v sadech pod třešněmi. Vyskytuje se na bazických půdách a najdeme ji od března do května, nejvíce v dubna Na jednom místě se objevuje po více let. Kačenka česká je hledaná a ceněná jedlá houba. Odedávna se prodávala na trzích. Chuť a vůni má příjemnou, připomínající lanýže. Hodí se do všech houbových pokrmů. Někde suší celé plodničky navlečené na režné niti. Tato houbička je vítaným poslem jara a vyrůstá často ještě mezi zbytky sněhu. Podobá se smržům. Liší se od nich hlavně volným kloboukem nasazeným na třen.

Soukromé zkušenosti s houbami

2006-11-01T18:25:00.000-08:00

Houby jsou výborným pokrmem, jak jako příloha, tak i hlavní jídlo (smaženice, houbový guláš, plněné houby, řízky z hub atd) a proto je po lesích hledá mnoho lidí. Nicméně problém je v tom, že jich značná spousta hledá a sbírá i to co neznají. Člověk rozumný sbírá pouze ty houby jež s jistotou pozná, neriskuje zdraví, otravami trpívají hlavně občasní houbaři (neví co seberou) a pak skoroodborníci (Tohle je přece jedlá houba, já to perfektně znám, kdyby byla jedovatá, tak...). Hodně různách druhů hub se dá také zneužívat jako drogy. Tedy, pochopitelně že příležitostné, když je dotyčný nalezne. Hlavním problémem ale je, že mnoho různých jedovatých hub obsahuje látky napadající (a často nevratně poškozující) játra nebo ledviny. A proto si raději dávejte pozor, a při pochybnostech nechte houbu dál v lese. (Proč je vlastně v povědomí lidí, že houby rostou v lese? Vždyť to u mnohých není pravda..)

Značky u hub

2006-10-18T08:51:00.000-07:00

Jelikož je text scanován z knihy, tak jsou v původním materiálu houby označeny různými piktogramy. Sice je zde přidávám jako obrázek, ale u jednotlivých hub snad raději přepíšu o co jde, než abych musel obrázky zmenšovat.

Pěstované houby

2006-09-30T02:50:00.000-07:00

U nás se pěstují ve větším jen tři druhy hub. Především jsou to žampiony (Agari-cus), dále hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus) a límcovka obrovská (Stropharia fer-rií); jejich sadbu lze koupit. Pro úplnost je třeba se zmínit o „pěstování" hub, jak jej doporučovali naši staří mykologové. V zahradě, kde jsou příslušné lesní stromy, je možné se pokusit o jakési připěstování hub. Vyzrálou plodnici hřibovité, popř. jiné jedlé houby, rozmělníme v konvi s vodou a „zaséváme" ke kořenům stromů, pod kterými houba roste, do kypré půdy s lesním humusem. Zda a kdy něco vyroste, závisí na tolika neznámých okolnostech, že nelze mluvit o pěstování. Některé druhy hub rostoucích v trávě (např. špičku trávní) je možno „přesadit" do zahrádky tak, že velký drn s trávou a podhoubím umístíme do trávníku. Výsledky jsou opět zcela nejisté právě tak, jako když „vysejeme" výtrusy žampionů nalezených v přírodě na kompost. (I když jsou to druhy, které na něm mohou růst.) Smrže se pěstují na substrátě připraveném z topinamburů. Žampion zůstává dosud králem pěstovaných hub. Dvě třetiny z 1 miliardy kilogramů hub, které se ve světě ročně vypěstují, jsou žampiony.
(Pochopitelně, kniha je sice značně stará, ale pěstovaným houbám stále vládnou žampiony. A to hlavně díky jednoduchosti jejich pěstování.)

O pěstování

2006-09-27T09:03:00.000-07:00

Dále uvádíme druhy, které se pěstují u nás nebo ve světě. Zkušebně a v laboratořích se pěstuje mnoho druhů hub, ale pro pěstování ve velkém se prozatím hodí jen několik druhů, přesněji řečeno - další ještě pěstovat neumíme. Často slyšíme o pěstování hřibů a hřibovitých. S těmi je to velmi obtížné, protože většinou žijí v symbióze se stromy nebo keři a uměle vytvořit stejné podmínky je nesnadné. Podařilo se již vypěstovat jejich mycelium, to ale dosud nevytváří plodnice. Věřme, že se to časem podaří.
Ve světě se pěstuje více druhů hub. Například v Japonsku je to již zmíněný houževnatec „šii-také" (Lentinus edodes), v jihovýchodní Asii kukmák sklepní (Volvari-ella volvacea), penízovka sametonohá (Flammulina velutipes) a různé druhy tropických hlív: Pleurotus cornucopkae, P abalone, P. florida, P. eryngii aj.

Pěstování hub

2006-09-18T13:12:00.000-07:00

Pěstovat houby podle potřeby bylo dávnou touhou a snahou lidstva. Ve středověku se to podařilo v Evropě poprvé Francouzům. Zahradníci na šlechtických sídlech se naučili pěstovat jeden druh žampionu a někde také lanýže. Jejich metody se v zásadě používá při pěstování žampionů až dosud. V zemích Dálného východu se odpradávna (mnohem dříve než v Evropě) pěstovaly některé u nás neobvyklé druhy hub, např. houževnatec „šii-také" (Lentinus edodes). Způsoby pěstování se zdokonalovaly a dnes jde o rozsáhlé, do značné míry zmechanizované odvětví rostlinné výroby. současné době se pěstuje na světě přes 1 000 0001 hub ročně. U nás je to bohužel jen zcela nepatrná část, a to 10001. Největšími pěstiteli jsou USA, Tchajwan, Francie, Holandsko, Japonsko a další. Ze států RVHP pak SSSR, NDR, PLR a MLR. Jestliže hub v lesích a také profesionálních sběračů v přírodě rostoucích hub rapidně ubývá, je nutné zvyšovat výrobu pěstovaných hub. U nás se po zahájení provozu dvou velkých pěstíren u hřebčinců v Kladrubech a Topolčiankách počítá v nejbližší době se zvýšením výroby asi o 10001 hub ročně. Největší pěstitelské úspěchy jsou stále na substrátech, v nichž hlavní součástí je koňský hnůj.
(Pochopitelně, text je značně historický...)

Zásady první pomoci při otravě houbami:

2006-09-16T15:47:00.000-07:00

Při otravě houbami nebo při vážném podezření na ni voláme ihned lékaře nebo postiženého odvezeme do nemocnice. Známými prostředky (požitím teplé vody, lechtáním v krku apod.) se musí nemocný snažit o vyprázdnění žaludku zvracením. Dále je nutno vyčistit střeva podáním šaratice, ricinového oleje nebo jiných projímadel, popř. použitím klystýru. Vždy je dobré podávat hodně tekutin (mléko, pitná voda, minerální voda apod.), nikoli však alkoholické nápoje. Doma se smí užít pouze živočišné uhlí, kterého by mělo být v každé domácí lékárničce dost Výplach žaludku, popř. střev, jsou zákroky uskutečnitelné pouze v nemocnici, stejně i další léčba, kterou řídí lékař podle druhu otravy. K tomu mu nestačí jen znát projevy otravy, jak je zjistí na nemocném, ale hlavně mu pomuze /.jištění požitého druhu houby. Proto je důležité ponechat zbylé houby (pokud jsou), popřípadě zvratky, z nichž je možné (i když obtížné) houbu určit. Včas určit druh, který otravu způsobil, umožní nasadit správnou léčbu s velkou nadějí na úspěch. Jako ochrana proti jedovatým houbám platí jediná zásada: Podle botanických znaků se musíme naučit dobře znát jedlé houby, které sbíráme, a stejně dobře i jedovaté druhy, za něž bychom je mohli zaměnit.

Otravy ze zkažených hub

2006-09-14T03:36:00.000-07:00

Stářím se mění struktura hub působením vlastních enzymů. Protože houby obsahují
bílkoviny, vznikají často toxické rozkladné produkty z těchto látek. Houby mohou
být napadeny četnými mikroorganismy, které buď přetvářejí látky houby v toxické
produkty nebo je produkují samy. Těmto pochodům velmi napomáhá udržování hub ve vlhkém, teplém prostředí, jakým je např. igelitový sáček. Houby mohou být napadeny i zvenčí ze vzduchu. Na jejich povrchu se mohou usazovat jedovaté látky používané v lese k hubení příživníků z říše rostlinné i živočišné. Spadem látek na půdu dochází ke kontaminaci nejrůznějšími látkami, které houby potom do sebe vstřebávají a hromadí. Jde např. o olovo v blízkosti frekventovaných silnic, o kadmium či jiné kovy, které navíc mohou mít radioaktivní vlastnosti. Není účelem těchto řádek houbaře strašit, ale je nutné upozornit včas na možná nebezpečí. Musí je znát ti, kteří skládají zkoušku ze znalosti hub. Je vhodné sbírat jen houby dobře známé, mezi něž patří většina zde uvedených jedlých druhů, znát, dvojníky jedlých druhů, které sbíráme, nechat stát v lese houby staré a tuhé nebo příliš měkké. Ostatní nosit domů v otevřeném košíku, doma je dobře očistit a omyty a brzy spotřebovat. Tak se nejspíše můžeme vyvarovat nepříjemných překvapení !

Otravy spojené s pitím alkoholu

2006-09-12T02:36:00.000-07:00

Na některé houby není vhodné pít alkohol. Je jich více, ale nejznámější je hnojník inkoustový. Tento druh obsahuje látku coprin, která je velmi podobná léku antabu-su, používanému k léčení alkoholismu. Obě tyto látky totiž zablokují rozkládání alkoholu na nižší složky ve stadiu aldehydu, který pak způsobí značné obtíže, zrudnutí horní poloviny těla, bušení srdce, strach ze smrti a jiné pocity. Stav se může opakovat ještě do 4 dnů po jídle z hub a novém napití alkoholu. (Hm, antabusová houba.. co všechno příroda nevymyslí.)

Otravy čechratkou podvinutou a ucháčem obecným

2006-09-10T02:20:00.000-07:00

Známe také dva druhy hub, o jejichž jedlosti či jedovatosti bylo vedeno dosti sporů. Stačí říci čechratka podvinutá (Paxillus involutus) nebo ucháč obecný (Gyromitra asculenta) a již se mnoho lidí ozve na jejich obranu. Na jedné straně bylo již snědeno množství těchto čechratek i ucháčů obecných bez nejmenších známek škody na zdraví a na druhé straně jedno jediné, zejména opakované jídlo z ucháče přivodilo těžké poškození jater a dokonce i smrt. Rovněž opakované jídlo z čechratky podvi-nuté může přivodit třeba po létech akutní či chronické poškození ledvin. Její pojídání nelze doporučit, protože riziko poškození zdraví je zde velké. (Z ciziny je známo dokonce několik údajných úmrtí.) U ucháče se předpokládá, že příčinou otrav je jeho jedovatá látka, která se tepelnou přípravou ničí z 99,5 % a která se nazývá gyromítrín. U čechratky žádnou takovou látku neznáme, ale víme, že houba po dlouhém požívání může způsobit rozpad červených krvinek a ucpání ledvin. Alergie se však mohou projevit i jinde: není vhodné kopat do pýchavek, protože jejich výtrusný prach může dráždit nejen oční spojivky, ale i plíce.

Potíže působené tuhými druhy hub

2006-09-04T02:04:00.000-07:00

Některé houby mají dužninu velmi tuhou, a i když nemají žádné jedovaté látky, působí jejich tuhá dužnina obtíže ze špatného a nedostatečného trávení. Člověk má žaludek, jehož enzymatická výbava odpovídá požadavkům smíšené stravy. Tuhé houby jsou proto stravitelné často jen z malé části. Tuhou dužninu má např. liška obecná, třeně kuřátek, mlynářky nebo choroše šupinatého. Tyto tuhé části je lépe rozemlít na masovém strojku, a tak nahradit mechanickou část trávení již při přípravě. Také je možné houby před úpravou osolit nebo k nim přidat jedlou sůl, aby se zvýšila jejich stravitelnost. Velmi tuhé části hub, např. tuhé třeně hlív, václavek a jiných druhů, raději z přípravy pokrmů vyřazujeme. Člověk má v žaludku enzym, který se jmenuje trehaláza a štěpí cukr trehalózu tvořící část stěny buněk hub. Někdy se stává, že tento enzym v žaludku chybí a pak člověk nemůže jíst houby vůbec. Proto ten, kdo má potíže s trávením i po jídle z hříbků, by se měl dát vyšetřit na odborném oddělení, zda má či nemá trehalázu Tato vada je dědičná. Existuje pochopitelně i nesnášenlivost hub z jiných důvodů, zejména pro alergii.

Nepravidelné otravy II

2006-08-30T19:40:00.000-07:00

Dále dobře víme, že i václavka obecná (Armillariella melleá) působí někdy otravu se zvracením i průjmy, ale nevíme zatím dobře proč. Jednou z možných příčin je termolabilní látka v nedokonale tepelně upravených houbách, jindy je možné uvažovat o různých druzích rodu václavka, a tedy o druzích jedlých a jedovatých. Občas se vyskytnou otravy po požití některých čirůvek. Z hnědých druhů čirůvek je spolehlivě jedlá čirůvka topolová (Tricholomapopulinum). Některé druhy z příbuzenstva čirůvky bělohnědé (T.albo-brunneum) jsou jedovaté, hlavně čirůvka masitá (T. pessundatum). Ze žlutých a zelených čirůvek působí obtíže čirůvka příbuzná (T. sejunctum), hlavně druh či varieta rostoucí v borech, dále svítiplynem páchnoucí čirůvka sírožlutá (T. sulphu-reum) a čirůvka sálající (T. aestuans). Všechny tyto druhy se někdy zaměňují za čirůvku havelku (T. portentosum). Ze šedých druhů je stabilně jedovatá čirůvka tygrovaná (T. pardinum), zaměňovaná v některých krajinách za čirůvku zemní (T. terreum). Naštěstí je dosti vzácná, roste hlavně na vápencích v horách pod jedlemi, méně pod buky. Za havelku bývají považovány mírně jedovaté druhy čirůvka žíhaná (T. virgatum) z jehličin a čirůvka buková (T. sciodes) z bučin. Z bílých druhů jsou slabě jedovaté páchnoucí druhy čirůvka smrdutá (T. lascivum) a čirůvka bílá (T. album) rostoucí pod břízami. Do této kategorie patří i již zmíněná hlíva olivová (Omphalotus olearius), působící záměnou za lišky otravy hlavně v jižních zemích. Otrava po požití této houby byla již zaznamenána i na Slovensku. Mnoho otrav není dobře objasněno, i když případy jsou opakovaně v tisku zaznamenány. Tak muchomůrka citrónová (Amanita citrina) i muchomůrka porfyrová (A porphyria) obsahují bufotenin, ropuší jed, a někdy působí obtíže. Stejně tak některé formy či variety muchomůrky slámožluté (A. gemmata). Nechybějí zprávy o strmělce skvrnité (Clitocybe gilva) a o starších, nadměrně vonných plodnicích bělolanýže obecného (Choiromyces venosus). Někteří lidé nesnášejí dobře strmělku mlženku (Clitocybe nebularis) jak pro její pach, tak snad pro změny působené stářím plodnic nebo v ní obsaženými látkami s trojnou vazbou.

Nepravidelné otravy

2006-08-07T13:29:00.000-07:00

Jsou způsobeny mnoha druhy a jsou častým předmětem dohadů houbařů o jedlosti či jedovatosti některých hub. Jedni mají zkušenosti dobré, jiní špatné, a tak v naší mykologické a houbařské literatuře je doloženo mnoho zpráv o nesnášenlivosti různých druhů. U některých se však tyto zprávy objevují tak často, že se nad nimi musíme zamýšlet a rozvažovat, zda ten který druh můžeme odpovědně doporučit k jídlu či nikoli. Za jedlou houbu asi můžeme označit jen takový druh, který upraven sám o sobě, tedy bez jiných druhů, v množství odpovídajícím syrovému masu (150— : 200 g) je více lidmi konzumován bez nejmenších znájnek nesnášenlivosti. Nestačí tedy jen ochutnat kousek houby, a v případě, že se nic nestane, prohlásit ji za jedlou;} Rozpaky působí palčivé druhy holubinek (Russula) a ryzců (Lactarius). Víme, že varem mizí palčivá látka z mnoha druhů a že některé ryzce, např. ryzec peprný (Lactarius piperatus), jsou po tepelné úpravě jedlé. Naproti tomu i dobře opečená holubinka vrhavka (Russula emetica) způsobila otravu. Jiné druhy palčivých holubiek byly požívány naložené v octě (po slití vody z vaření) beze škod na zdraví. Pestřce (Scleroderma) jsou asi jedlé jen v mladém stavu s bílým těřichem. Uvnitř tmavě černé působí uvařené zvracení a připravené na tuku na pánvičce dokonce stav dosti vážný. Měly by se proto jíst jen jako koření (několik plátků) nebo raději roztlučené na prášek a přidané na špičce nože.

Pravidelné otravy způsobené látkami termolabilními

2006-08-05T00:51:00.000-07:00

Působí je především většina syrových hub obsahujících jedy, jejichž klasickým představitelem je termolabilní látka v hřibu satanu (Boletus satanáš). Maličký kousek požité syrové houby způsobí neztišitelné zvracení trvající celou noc. Jedovaté za syrová jsou i plodnice katmanky pošvaté (Amanita vaginata). Obě houby jsou po dokonalé tepelné úpravě jedlé. Podobný jed jako v satanu je obsažen i v hřibu nachovém, méně v koloději a v jiných barevných hřibech.

Pravidelné otravy způsobené látkami termostabilními
Značně nebezpečnější jsou otravy vyvolané toxiny termostabilními. Jejich představitelem je jed v závojence olovové (Entoloma sinuatum) zaměňované za mladé hříbečky nebo za strmělku mlženku (Clitocybe nebularis). Podobné látky mají i další závojenky, např. závojenka vmáčklá (Entoloma rhodopolium), závojenka zápasná (E nidorosum) aj. Prudké jarní otravy s vyčerpávajícími průjmy působí zvonovka jarní (Nolanea věrna) zaměněná za špičku trávní. Větší množství požitého ryzce hnědého (Lactarius helvus) vede k dosti značnému zvracení, příznaky otravy působí i pozření většího množství ryzce dubového (Lactarius quietus) nebo penízovky vře-tenonohé (Collybia fusipes). Známé jsou obtíže po jídle připraveném ze žampionu zápasného (Agaricus xanthodermus), zejména z plodnic sbíraných v parcích a v zahradách, a z drobného žampionu perličkového (Agaricus placomyces).

Otravy zažívacího ústrojí

2006-08-02T07:35:00.000-07:00

Známe mnoho druhů hub, které obsahují látky dráždící některý oddíl zažívacího ústrojí. Jednou sliznici žaludku (zvracení), po druhé sliznici tlustého a tenkého střeva (průjmy). Většina těchto účinných látek není známá, víme však, že některé z nich jsou termolabilní a ničí se teplem, jiné termostabilní a jedovaté i po dokonalé tepelné úpravě. Kvalitativní i kvantitativní rozdíly v obsahu těchto dosud neznámých toxinů vedou někdy k tomu, že otravy se slabšími projevy nebývají ani za otravy pokládány. Na druhé straně však známe druhy hub, které působí otravy již po požití malého množství. Z těchto hledisek můžeme proto otravy zasahující zažívací ústrojí rozdělit na pravidelné a nepravidelné.

Otravy ledvinové

2006-07-28T04:19:00.000-07:00

Roku 1962 došlo v Polsku k mnoha otravám, jejichž původcem byl pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus), tedy houba do té doby pokládaná za neškodnou. Postupem let se množí případy i smrtelných otrav z nedostatečné činnosti ledvin a množí se i druhy pavučinců obdobně účinkujících. Dnes známe ještě další jedovaté pavučince a to pavučinec skvělý (Cortinarius speciosissimus) a pavučinec příbuzný (Cortinarius gentilis). V nedávné době upozornil francouzský mykolog H. Romagnesi na další druh, tentokrát z podrodu pahřib (Phlegmacium), a to na pahřib překrásný (C. splendens), který způsobil těžkou otravu záměnou za čirůvku zelánku. Výzkum jedovatých pavučinců není zdaleka ukončen, u mnoha druhů byly chromatograficky zjištěny látky obdobné jako u pavučince plyšového, proto je lépe vystříhat se sběru většiny pavučinců. Účinnou látku nazval jeho objevitel orellaninem, později bylo zjištěno, že jde o směs asi 10 látek. Otrava pavučinci je velmi zrádná proto, že i její akutní forma se objevuje až po 4. dni, chronická pak i za několik týdnů, kdy se již nemoc a jídlo z hub nedává do žádné souvislosti. Po opakovaném větším množství jídla z jedovatých pavučinců se objevuje během 4—6 dnů akutní nedostatečná činnost ledvin. Chronická otrava se rozvíjí pomalu, končí však zástavou tvorby moče a otravou organismu z neodstraňovaných produktů látkové výměny. Léčení je možné jedině v nemocnici, často s nutností trvale používat umělou ledvinu.

Otravy mykoatropinové

2006-07-26T14:07:00.000-07:00

Patří k nejčastějším u nás. Jejich původci jsou látky obsažené zejména v muchomůrce panterové (Amanita pantherina), méně v muchomůrce královské (Am. regalis) a konečně i v muchomůrce červené (Am. muscaria). Obsah účinné látky není ve stejných druzích konstantní a silně kolísá, je však možné říci, že již jedna či dvě plodnice muchomůrky panterové mohou způsobit dosti silnou otravu. Naproti tomu v muchomůrce červené je látky poměrně méně. Otrava se projevuje asi za 2 hodiny, podle množství požité houby. Nápadné jsou projevy otráveného podobné opilosti. Je upovídaný, pohyblivý, někdy i agresivní, napadá ošetřující personál, po sněžení většího množství hub brzy upadá do mrákotného stavu, z něhož se však budí, má halucinace, často silně křičí, brání se, opět upadá do mrákotného stavu a nakonec usne. Ráno se budí sice' vyčerpán, ale dokonale zdráv. Ohroženi jsou jen staří lidé a velmi malé děti, úmrtnost je nepatrná. K otravě nejčastěji dojde záměnou za muchomůrku šedivku nebo za bedlu a z toho důvodu bylo i upuštěno od doporučování muchomůrky šedivky (Am. spissa) k jídla Účinná látka evropských plodnic muchomůrky panterové není přesně známá. V zámoří byly objeveny některé látky, např. kyselina ibotenová, muscimol a muskazon. Léčení je vhodné v nemocnicích, kde je dostatečný dozor, aby si nemocný neublížil, a kde je možné mu vypláchnout žaludek a podat uklidňující léky. Otrávený nesmí nikdy dostat atropin!

Psychotropní otravy

2006-07-25T08:56:00.000-07:00

Četné houbové jedy účinkují přednostně na kůru mozkovou. Podle jejich působení je můžeme rozdělit na látky halucinogenní a mykoatropýiové.

Otravy halucinogenní z psilocybinu.
Mnoho druhů rodu kropenatec (Panaeolus, Pannaeolind) a lysohlávka (Psilocybe) obsahuje halucinogenní látky nazvané podle jedu prvně objeveného v mexických lysohlávkách psilocybinem. Tyto drobné houbičky žijící hlavně na trusu zvířat nejsou naštěstí v Evropě časté a navíc se nacházejí obyčejně jen v málo exemplářích na jednom místě. Otravy jimi jsou zcela ojedinělé (nejspíš se vyskytují experimentální otravy).

Muskarinové otravy

2006-07-22T15:37:00.000-07:00

Muskarin je látka, která byla původně izolována z muchomůrky červené (Amanita muscaria). Dnes víme, že tato houba obsahuje muskarinu velmi málo a její jedo-vatost způsobuje především jiná látka. Víme také, že muskarin byl nalezen v daleko větších množstvích v některých vláknících (Inocybe) nebo ve strmělkách (Cliíocybe). K častějším, a to smrtelným otravám dochází po požití velkých druhů vlákníc, jakým je např. vlákníce začervenalá (inocybe patouillardii). Otravy však působí i jiné drobné druhy vlákníc, hlavně záměnou za špičky (Marsmius). Rovněž našedlé nebo bělavé druhy strmělek, např. strmělka odbarvená (Clitocybe dealbata), obsahují dosti značné množství muskarinu. K těmto otravám, které nejsou u nás ; časté, dochází hlavně záměnou za mechovku obecnou. Časté jsou v sousedním Maďarsku. Pokusná otrava nastala i po požití většího množství helmovky růžové (Mycena rosed). Také další druhy, např. hlíva olivová (Omphalotus olearius), obsahují buď muskarin nebo látky jemu velmi podobné a blízké. Menší množství muskarinu je i v muchomůrce červené (Amanita muscaria), královské (Am. regalis) a panterové (Am. panterina). Příznaky muskarinové otravy se dostavují brzy po požití, někdy bezprostředně po skončení jídla, a vyznačují se především nápadným pocením a sliněním. Nemocný se začíná dusit ze zvýšené sekrece průdušek, má poruchy vidění z maximálně zúžených zorniček, bolesti v břiše, průjmy, časté močení, z roztažení cév zčervená, později zbledne a třese se chladem. Srdce nejprve buší, později se akce srdeční zpomaluje a nemocný může zemřít, není-li rychle podán protilék, a to atropin, který dovede během krátké doby zcela eliminovat účinek muskarinu. Jen je potřebí lékaře dobře informovat o jídle z hub, popřípadě přinést s sebou k rozboru zbytky hub.

Toxické muchomůrky

2006-07-19T16:58:00.000-07:00

Léčení faloidních otrav je s úspěchem zajištěno jen na specializovaných odděleních velkých nemocnic, kde je možnost použít umělé ledviny. Cílem léčení je snaha nejprve odstranit z organismu toxiny, a není-li to již možné, maximálně chránit játra před poškozením. Mezi účinné postupy patří i československý objev velkých dávek kyseliny tioktové, jimiž se často podařilo udržet játra přes nejkritičtější fázi otravy. Léčení faloidní, otravy je velmi drahé a vyléčení jednoho pacienta stojí kolem 20 tisíc korun. Úmrtnost dosahuje dnes ve specializovaných ústavech kolem 15% proti 60% v dřívějších letech. jedovaté účinné látky lze rozdělit do dvou skupin, a to na ama toxiny, které bývají pokládány za nejúčinnější toxickou látku, anafalotoxiny. Některé z nich se podařilo vyrobit uměle a konat s nimi pokusy na zvířatech, takže toxiny faloidních muchomůrek jsou dnes nejlépe probádanými houbovými jedy.

Otravy postihující játra

2006-07-17T14:30:00.000-07:00

Podle hlavního původce, muchomůrky zelené {Amanita phalloides), nazýváme někdy tyto otravy faloidními. Dále jsou to albín muchomůrky zelené, správně nazývaný muchomůrka zelená, odrůda bílá (Amanita phalloides var. alba), a dva další bílé druhy, a to muchomůrka jarní, vyskytující se jen v nejteplejších oblastech našeho státu a muchomůrka jízlivá (Amanita virosa). Tytéž jedovaté látky jako v těchto muchomůrkách byly nalezeny i v plodnicích některých drobnějších bedel, např. v bedle chřapáčové (Lepiota helveola) a v dalších 12 zkoumaných druzích. Jde většinou o malé nebo velmi malé bedly s tóny červenými, oranžovými apod., které u nás rostou hlavně v listnatých lesích na vápencových půdách. Nověji byly účinné látky faloidních muchomůrek zjištěny i v čepičatce jehličkové (Galerina marginata) z Francie a podezřelé jsou i další druhy čepičatek. Otrava faloidními látkami se objevuje dosti pozdě po požití hub, za 6, zpravidla za 10, ale i za 24 i více hodin. Současně se dostavují průjmy a zvracení, které trvají dva dny a dvě noci. Potom nastane zdánlivá úleva, nemocný je velmi malátný a ponenáhlu se vyvíjí žloutenka. Z dráždění mozku se pomalu rozvine bezvědomí (koma) a otrávený umírá obyčejně pátý den otravy na nedostatečnou činnost jater. Poškození ledvin se dnes předchází včasnou náhradou ztracených tekutin a minerálů.

Jedovaté houby

2006-07-15T14:42:00.000-07:00

Jedovatých a podmíněně jedovatých hub roste u nás přes 100 druhů. Udávalo se 50-60 druhů, ale byly objeveny jedy i u dalších hub, jak se podrobněji studovaly. Smrtelné otravy u nás má na svědomí několik druhů, které musíte znát. Nejnebezpečnější smrtelně jedovaté, u nás rostoucí houby jsou tyto: muchomůrka zelená - Amanita phalloides (tab. 60) a její 3 bílé příbuzné: muchomůrka zelená, odrůda bílá - Amanita phalloides, var. alba (tab. 68) muchomůrka jarní — Amanita věrna muchomůrka jízlivá - Amanita virosa (tab. 68) muchomůrka panterova - tygrovitá - Amanita pantherina (tab. 72) závojenka olovová - Entoloma sinuatum (tab. 76) vlákníce začervenalá (Patouillardova) - Inocybe patouillardii (tab. 75) pavučinec plyšový — Cortinarius orellanus To neznamená, že ostatní jedovaté houby nejsou nebezpečné. Houby obsahují četné jedovaté látky, naštěstí většinou jen v malé koncentraci. Tyto látky, stejně jako u rostlin, působí na různé orgány, nejčastěji na trávicí ústrojí. Proto i nejčastějším projevem otravy je průjem nebo zvracení. Často se oba příznaky objevují současně. Podle hlavních příznaků můžeme otravy rozdělit do několika skupin.

2006-07-12T09:21:00.000-07:00

U těžkých otrav muchomůrkou zelenou se však první příznaky projevují za 6 až 12 hodin i později po požití pokrmu. Po takové době jedovaté látky již přešly do krve. To značně ztěžuje léčení. I houby jinak bezpečně jedlé mohou působit některým lidem (starším nebo nemocným) potíže tím, že jsou těžko stravitelné. Také se občas stane, že si lidé nejsou dostatečně jisti jedlostí hub, které právě snědli. Vsugerují si otravu a tím si přivodí i její průvodní znaky, takže nakonec zmatou i lékaře. Ten musí postupovat jako při skutečné otravě. Některé houby jsou za syrová jedovaté nebo silně palčivé. Proto je raději kromě holubinek a ryzců neochutnáváme; po případném ochutnání těchto druhů hub kousek plodnice nepolkneme, nýbrž vyplivneme. Zejména hřib satan (Boletus satanáš) ochutnán syrový působí rychle a prudce neztišitelné zvracení.
Dnešní houbař by měl vědět, že není žádné jednoduché pravidlo na poznání jedovaté houby. Nikdo již nevěří, že vložením stříbrné lžičky do houbového pokrmu zjistí, zda jde o houby jedlé nebo jedovaté. Houbaři vědí, že ani podle chuti nemůžeme poznat, zda houba je nebo není jedovatá. Je jim známo, že právě nejjedovatější houby mají mírnou, nenápadnou nebo dokonce i příjemnou chuť, jak potvrdili postižení a zachránění po otravě muchomůrkou zelenou. Ani požerky na houbové plodnici způsobené zvěří nebo plži nebo tzv. červivost nejsou důkazem jedlosti houby. Co tedy má houbař dělat? Nejde to jinak, než se trpělivě učit znát botanické znaky jedlých i jedovatých hub. Sbírat k jídlu jen jedlé houby, které již bezpečně zná a umí rozeznat od jedovatých. Kdo nemá snahu a trpělivost naučit se znát alespoň nejznámější jedlé a hlavní jedovaté houby, ať raději nehoubaří.

Různé druhy otrav

2006-07-10T02:25:00.000-07:00

Žádnou otravu houbami nebo jen její příznaky však nesmíme podceňovat. Lékařské ošetření nebo převoz do nemocnice jsou velmi žádoucí a někdy nezbytně nutné, neboť otravy, které působí jedovaté houby, zejména muchomůrka zelená a její bílé příbuzné, jsou velmi vážné. Dříve končily téměř vždy smrtí. Dnes je při včasném léčení (do 36 hodin) velká naděje na záchranu a uzdravení, i když známe případy, kdy dítě zemřelo již druhý den. Nejde o léčení jedním zázračným lékem, ale o soubor zákroků podle stavu pacienta a průběhu otravy. Díky účinným léčebným postupům, o něž se zasloužili i českoslovenští lékaři, i nákladným lékům, na něž náš stát vydává velké finanční částky, se úmrtnost na otravy houbami značně snížila. Otravu mohou způsobit i jedlé houby, pokud se použijí k přípravě pokrmů zapařené nebo nahnilé. Jsou to otravy podobné otravám zkaženým masem. Houbové jedy působí vážná a bolestivá onemocnění. U většiny otrav se první příznaky projevují po 30 minutách až 4 hodinách po jídle. Objeví se celková nevolnost, bolí žaludek, hlava, střeva, dostaví se žízeň, pálení záhy, pocení, zvracení, průjem, vyčerpanost apod. Průběh otravy je různý podle druhu jedovaté houby, množství snědeného houbového pokrmu a podle odolnosti jednotlivce.

nebezpečí z jedovatých hub

2006-07-08T14:34:00.000-07:00

Smutnou stránkou houbaření jsou otravy houbami, z nichž některé bohužel ještě stále končí tragicky. Všechny otravy houbami jsou zbytečné, neboť stačí znalost hub, aby se jim zabránilo. Přes všechna varování a snahu zvýšit znalost hub, se otravy stále vyskytují, i když by mnohdy stačilo trochu více rozvážnosti. Houbami se otrávili jen lidé, kteří přecenili své znalosti, nebo ti, kteří vůbec nic o jedovatých houbách nevěděli či měli nedostatečné a mylné informace. Bývají to stále ještě starší lidé, kteří se o jedovatých houbách ve škole mnoho neučili. Jako představitele jedovatých hub znali většinou jenom muchomůrku červenou (Amanita muscaria) a satana (Boletus satanáš). Muchomůrku zelenou (nejjedovatější houbu) začal učit znát naši veřejnost F. Smo-tlacha před 70 lety a do školních učebnic se dostala až po 2. světové válce.
Jedovatých hub, které působí smrtelné nebo vážné otravy, není mnoho ve srovnání s jedlými a nejedlými druhy. Na první pohled se zdá, že tato otázka se vyřeší tím, že každý houbař se naučí znát všechny jedovaté houby. Důležité však je, aby dobře znal i jedlé houby, které chce sbírat, a věděl, které z nich by mohl při nepozornosti zaměnit s jedovatou houbou. V novinách každý rok čteme o otravách houbami, Jde především o těžké otravy, často končící smrti O mnoha dalších, které mají za následek průjmy, zvracení a kterých jsou na tisíce, se ani nedozvíme. Po lékařském nebo i domácím zákroku (vyprázdnění žaludku a střev) se po nich pacient většinou rychle uzdraví.

Pokrmy z hub IV

2006-07-07T13:08:00.000-07:00

| HŘIBY s MASEM (masitý pokrm s houbami) 400 g hub, 300 g masa (telecí vepřové) 20 g tuku, sůl.
Maso nakrájíme na malé kousky, osolíme, dáme s drobně nakrájenými houbami a s tukem do vhodné nádoby a dusíme zvolna pod pokličkou. Podléváme horkým vývarem z kostí nebo vařící vodou. Jako přílohu podáme rýži, těstoviny nebo slané pečivo.
SALÁT Z HŘÍBKŮ (salát)
400 g hub, 15 g oleje, 1 lžička octa, 40 g cibule, petrželová nat, sůl
Ve slané vodě uvaříme pěkné tvrdé hříbky (jemnější druhy se jen předvaří), dáme vychladnout, nakrájíme na úhledné kousky nebo plátky, dobře promícháme s octem a olejem. Přidáme trochu jemně nakrájené cibule a petrželové natě.
ŽAMPIÓNOVÉ PYRÉ (houbový zákusek)
1000 g žampionů, 50 g másla, štáva z půlky citrónu, 0,31 bešamelu, OJ I smetany. Syrové žampiony propasírujeme nebo pomeleme na masovém strojku, smíchá-I me s citrónovou šťávou, okořeníme, vydusíme všechnu šťávu a přidáme bešamel se smetanou.

Pokrmy z hub III

2006-07-05T04:33:00.000-07:00

I SEKANÉ HOUBOVÉ ŘÍZKY (hlavní pokrm)
1600g hub, lžíce mléka, 1 cibule, 2 vejce, sardelová pasta, 70g másla, 250g strouhan-
j ky, 150 g oleje, zelená petrželka, pepř, sůl.
Očištěné, drobně nakrájené houby dusíme na cibuli zpěněné na části másla. Když I se voda vydusí, přidáme vejce, se zbytkem másla utřenou sardelovou pastu, sůl, [pepř, zelenou petrželku a podle potřeby část strouhanky. Děláme bochánky, které [obalujeme ve strouhané housce a smažíme na oleji. Podáváme s bramborami nebo [bramborovou kaší.
[KYSELÁ HOUBOVÁ OMÁČKA (omáčka)
XlOOg hub, 50g másla, 30g mouky, pepř, muškátový oříšek, ocet nebo citrónová štá-
\va, sů{ popř. 0,251 mléka.
Houby dobře očistíme, opereme, pokrájíme a povaříme ve vodě okyselené octem i nebo citrónovou šťávou. Povařené houby dusíme na másle, osolíme, okořeníme pepřem a muškátovým oříškem. Připravíme světlou jíšku z másla a z mouky, rozředíme okyseleným vývarem z hub, přidáme podušené houby a ještě chvíli povaříme. Přidáme-li mléko, vznikne tzv. kyselo.

Pokrmy z hub II

2006-07-02T03:29:00.000-07:00

KYSELO z NOVOPACKÁ (hlavní pokrm)
100g hub, 50g žitného kvásku (chlebového těsta) 50g másla, 3 vejce, sůl.
Žitný kvásek polijeme ráno mírně teplou vodou a necháme stát Čerstvě očištěné houby nakrájíme na plátky, podusíme na másle a vložíme do vařící vody. Za stálého míchání vlijeme chlebové těsto a vše asi 20 minut povaříme. Omastíme máslem a dosolíme. Vejce připravíme na másle jako míchaná a zapečeme. Rozdělíme na dílky a zalijeme polévkou z kvásku.
HOUBY JAKO OVAR (hlavní pokrm)
700 g hub, 1 cibule, 1 lžíce hořčice, 1 jablko, kousek křenu, sůl
Houby nakrájíme na dosti velké kusy (malé nekrájíme, nýbrž necháme celé). Vhodíme je do vroucí osolené vody a necháme čtvrt hodiny vařit. Z odvaru hub uvaříme polévku. K houbovému ovaru podáváme chléb nebo slané pečivo, hořčici, cibuli nebo jablečný křen.

Pokrmy z hub I

2006-06-29T13:34:00.000-07:00

HOUBY NA ČESNEKU (předkrm)
200 g hub, 50 g másla nebo oleje, 4 stroužky česneku, sůl. Houby nakrájíme na větší plátky, potřeme česnekem se solí a osmažíme másle nebo oleji tak, aby chrupaly. Podáváme se zeleninovým salátem.
HOUBOVÝ BUJÓN (polévka)
250 g hub, 50 g petržele, 30 g mrkve, 1 menší cibule, petrželka, sůl. Do 1,251 vody vkládáme postupně nadrobno nakrájené houby, cibuli, petržel, mrkev a vaříme doměkka. Osolíme podle chuti. Podáváme buď jako zeleninový vývar s houbami, nebo procezením získáme houbový bujón.

Pokrmy z hub

2006-06-27T05:10:00.000-07:00

Kuchařské předpisy si můžeme rozdělit do několika skupin: předkrmy, polévky, houby jako hlavní součást pokrmu, houbové omáčky, houby se zeleninou, masité pokrmy s houbami, saláty, houbové zákusky. V každé této skupině bychom mohli uvést desítky nových předpisů. To by však přesahovalo rámec této publikace, a proto je zde jen několik vybraných ukázek. Jednu z prvních houbařských kuchařek vydal F. Smotlacha v roce 1934 s názvem Houby v kuchyni. Publikaci se stejným názvem vydala autorům M. Pulcovi a M. Smotlachovi v roce 1967 Práce. Obě vyšly v několika vydáních a jsou rozebrané. V Jihočeském nakladatelství v Českých Budějovicích vyšla v roce 1982 Jihočeská houbařská kuchařka od Viléma Vrabce a kol. Časopis čs. houbařů přináší speciální předpisy na přípravu pokrmů z různých druhů hub. V odborné literatuře nalezne čtenář další Zde jen několik předpisů:

Domácí uzení hub

2006-06-23T00:04:00.000-07:00

Je méně obvyklé, ale zajímavé. Doporučuje se houby pokrájené na velké plátky nebo i celé plodnice před uzením krátce povařit, zcedit, dát okapat, mírně osolit a rozložit na síta k uzení. Dále se postupuje podobně jako při uzení ryb.
(Hm, ale tohle fakt zní zajímavě.. to mě snad donutí konečně postavit udírnu, abych mohl vyzkoušet. Chuť hub spojená s uzenou příchutí.. Řekl bych že to bude buď vynikající, nebo absolutní svinstvo, možná pro každého něco jiného..)

Domácí zmražování hub

2006-06-21T02:34:00.000-07:00

Otázka, zda je možné zmrazovat houby v domácnosti, je velmi časti Houby lze s úspěchem zmrazovat průmyslově. V domácnosti jen tehdy, je-li k dispozici domácí zmrazovač nebo alespoň výkonná mraznička. Zmrazovat se mohou jen mladé, zdravé a neporušené plodnice všech tužších jedlých hub. Dobře očištěné a oprané plodnice celé nebo podélně rozkrojené předvaříme ve slabém solném nálevu (2%) asi 4-5 minut. Okapané a zchlazené houby klademe do kelímků z parafinovaného kartónu nebo z plastů a zalejeme vychlazeným, velmi slabým solným nálevem. Dáme je zmrazit tak, aby co nejdříve dosáhly teploty -18 °C uvnitř obalu. Zmrazené houby se mohou uchovat v nekolísavé teplotě -18 °C i několik měsíců. Jsou-li uloženy při vyšších teplotách, např. -12 °C, je jejich trvanlivost podstatně kratší. V mrazicím prostoru běžných chladniček se nedoporučuje uchovávat houby déle než měsíc. Houby rozmrazujeme pozvolna v tekoucí vodě. Zmrazené nasucho (bez nálevu) používáme nerozmrazené přímo k přípravě jídel stejně jako čerstvé houby. Chutí se zmrazené houby téměř vyrovnají čerstvým.

Zakvašování hub

2006-06-19T07:04:00.000-07:00

Tento způsob není u nás zcela běžný, ale ve východní Evropě na venkově je hojněji užívaný, neboť houby se mléčným kvašením stávají stravitelnějšími a mají charakteristickou chuť. Konzervačním činidlem je vzniklá kyselina mléčná. V Sovětském svazu používají ke kvašení především různé druhy ryzců, a to i palčivých. Houby se očistí, operou a většinou celé plodnice se předvářejí asi 3-4 minuty ve 2% solném roztoku (na 11 vody 20 g soli). Houby se ochladí, dají okapat a kladou se do dřevěných škopků (jako zelí), kameninových nádob či jen do 51itrových sklenic Zalijí se čerstvě připraveným solným nálevem (na 11 vody 50 g soli, 20 g cukru a Ižíci odstředěného mléka). Podle chuti se přidává koření (celý pepř, nové koření a další). Houby musí být v nálevu ponořeny (víčko se zátěžka). Mléčné kvašení probíhá 3 až 5 týdnů (i déle) podle teploty okolí. Vykyašené houby se odebírají postupně a podávají se k masu bez další úpravy. Rozlišuje se tzv. suchý nebo mokrý způsob zakvašování hub. Mokrý způsob se říká proto, že se palčivé druhy ryzců nejdříve máčejí ve vodě nebo vaří a prolévají vodou, aby plodnice ztratily palčivost.

Houbový výtažek

2006-06-16T13:06:00.000-07:00

Pro přípravu houbového výtažku se hodí všechny druhy jedlých hub. Houby dobře očistíme, opereme, necháme okapat, velmi drobně nakrájíme, přidáme sůl, trochu vody a dusíme. Během dušení přidáváme vodu a vývar z hub odléváme. Rozvařené horké houby protlačíme přes jemné sítko. Takto získanou houbovou směs promísíme s vývarem odebraným během dušení a vše prudkým varem za stálého míchání zahustíme. Horkou zahuštěnou hmotu nalejeme do předehřátých sklenic nebo lahví, uzavřeme a sterilujeme ve vodní lázni 40 minut. Sterilaci opakujeme po 48 hodinách, abychom měli jistotu, že všechny mikroorganismy byly zničeny.

Houbový prášek

2006-06-13T14:15:00.000-07:00

K přípravě prášku používáme různé i tuhé druhy hub, např. lošák jelení (Sarcodon imbricaíuš), lišák zprohýbaný (Dentinum repandum), krásnoporku žemličku (Alba-trellus confluenš), krásnoporku mlynářku (Albatrellus ovinus) a další tuhé a pro jiné upotřebení méně vhodné druhy hub, jako např. choroš oříš (Polyporus umbeliatuš). Dobře usušené plátky hub, které jsou křehké a snadno se lámou, umeleme na masovém strojku co nejjemněji, popř. je ještě rozetřeme v misce porcelánovou paličkou. Můžeme přidat pestřce (Scleroderma citrinum), najemno rozdrcený pepř a nové koření, popř. usušenou a rozdrcenou celerovou nebo petrželovou nať. Prášek dobře uzavřeme do sklenic, protože snadno přejímá ze vzduchu vlhkost a potom se kazí.

Houby v octě jinak

2006-06-11T13:40:00.000-07:00

Pokud nám nezáleží na čirosti nálevu a nevadí nám sliz, postupujeme takto:
Očištěné, oprané a pokrájenéjiouby předvaříme v malém množství osolené vody (3% roztok) jen asi 5 minut Houby vyjmeme cedníkem (bez proplachování) a ihned narovnáme do čistě vymytých sklenic. Zalejeme je octovým nálevem (i horkým), uzavřeme víčky a sterilujeme ve vodní lázni nejméně 30 minut. Na 1 kg čerstvých hub spotřebujeme asi 250 ml nálevu Nálev připravíme takto: 1 díl 8% octa smícháme se 2 až 3 díly vody, přidáme sůl, cukr a různé koření (např. celý pepř, nové koření, bobkový list, hořčičné semínko a podle chuti i zázvor, tymián, koriandr či hřebíček). Houby mají svou příjemnou a jemnou vůni a chuť, proto nepřeháníme množství koření. Do těchto houbových konzerv můžeme přidat kolečka cibule, růžičky květáku, předvařené kostičky mrkve, červené řepy nebo řezy fazolových lusků, k ozdobě také proužky kapie.

Houby v kyselém nálevu

2006-06-09T08:53:00.000-07:00

Konzervačním prostředkem je zde kyselina octová. Tento klasický způsob konzervace hub se používal především pro malé hříbečky a ryzce pravé. Nyní takto konzervujeme nejrůznější druhy hub, samotné nebo ve směsi a často ještě se zeleninou.. Pokud je obsah kyseliny octové nižší než 2 %, je třeba v octě naložené houby ještě sterilovat. Na zdobení mís se požadují pravidelné řezy nebo celé malé plodničky a čirý nálev. U hub na houbový salát nebo pro přílohu k masu někomu nevadí trochu ílizu, popřípadě zakalený nálev. Pokud chceme mít čirý nálev, postupujeme takto: mladé, zdravé a pevné plodnice dobře očistíme, opereme ve studené vodě a podle potřeby pokrájíme, popř. znovu opereme. Pokrájené houby (na dílky) nebo celé mladé plodničky předvaříme ve slané vodě asi 10 minut. Potom houby vyjmeme, ochladíme a důkladně propláchneme studenou vodou. Houby znovu předvaříme asi 5 minut v novém solném, asi 2% nálevu. Podruhé předvařené houby opět důkladně propláchneme studenou vodou, a tím také zchladíme. Zchlazené ukládáme do čistě vymytých sklenic a zalejeme nálevem (na 700 g hub asi 300 ml nálevu).
Nálev připravíme takto: do asi 870 ml 8% octa přidáme 100 ml vody a 30 g soli. Podle chuti přidáme několik zrnek pepře a nového koření, bobkový list, popř. i jiné koření podle chuti. Předvaříme a zchladíme. Vychlazeným nálevem zalejeme houby ve sklenicích a sklenice uzavřeme. Takto kyselinou octovou konzervované houby můžeme v chladu uchovat bez další sterilace. Nálev je však velmi kyselý. Doporučujeme proto snížit jeho kyselost (méně octa), mírně jej ochutit cukrem, jen jednou předvářet a nakonec houby ve sklenicích sterilovat ve vodní lázni aspoň 30 minut.

Sterilizace ve vlastní šťávě

2006-06-06T09:55:00.000-07:00

Konzervačním principem je sterilace teplem. Tento způsob je vhodný pro mnoho druhů hub, neboť uchovává houby ve stavu velmi podobném čerstvě zpracovaným houbám a umožní další úpravu hub na konečný pokrm. Očištěné a oprané houby pokrájíme na tlusté plátky, osolíme a dusíme 15—20 minut ve vlastní šťávě. Zahustíme je do kašovité konzistence a ještě teplými naplníme sklenice asi 3 cm pod okraj. Sklenice uzavřeme a sterilujeme po dobu 45 minut při 98 -100 ° C. Po 48 hodinách sterilaci opakujeme.

Sterilizace v tuku

2006-06-05T03:57:00.000-07:00

Principem této konzervace je sterilace teplem. Uchování hub pouze po kuchyňské přípravě v tuku (dušení) lze doporučit jen na krátkou dobu. V tuku sterilujeme houby zdravé, čerstvě pokrájené nebo předem podušené ve vlastní šťávě. Dobře očištěné, oprané a nakrájené houby osolíme, naplníme do konzervových sklenic asi 3 cm po okraj a zalijeme olejem tak, aby byly právě zakryty (musí zůstat mezera mezi víčkem a hladinou oleje). Uzavřeme a sterilujeme ve vodní lázni (95 °C) po dobu asi 60 minut. Po 48 hodinách sterilaci opakujeme. Jiná možnost je, že očištěné a na plátky pokrájené houby osolíme a dusíme ve vlastní šťávě 20 minut. Ke konci dušení necháme trochu odkouřit (odkryjeme pokličku) a přidáme tuk (podle druhu hub a chuti buď olej, máslo, ztužený tuk nebo i sádlo), a to na 1 kg rozkrájených hub asi 120-160 g tuku. Podušenými houbami i s tukem naplníme sklenice. Ponecháme vzduchovou mezeru (3 cm) a sterilujeme stejně jako u předchozího způsobu. Nezapomínáme, že jde o choulostivou konzervu a že zde doporučená sterilace je potřebná. Obsah již otevřených sklenic spotřebujeme pokud možno brzy a raději jej předkládáme k jídlu dostatečně povařený.

Nakládání do soli či solného nálevu

2006-05-30T13:32:00.000-07:00

Principem této konzervace je užití vysoké koncentrace soli. Tento způsob byl dříve velmi oblíben (obsah sklenice se spotřebuje postupně). Uchovává sice dobře chuť i vůni nasolených hub, ale jejich upotřebení se omezuje hlavně do polévek a omáček. I pro toto použití je nutno někdy houby zbavit přebytku soli propráním vodou a polévka nebo omáčka se již nesmějí osolit Houby se ve sklenicích buď prosypávají solí vrstva po vrstvě, nebo se zalévají solným roztokem. I pro tento způsob konzervace použijeme zdravé a raději mladší plodnice jedlých hub. Houby očistíme zasucha (bez praní), rozkrájíme (malé mohou zůstat celé), rozložíme a necháme mírně zavadnout. Také sůl se doporučuje na kamnech vysušit Houby buď dobře promícháme se solí a napěchujeme je do sklenic, nebo dáme vrstvu hub, zasypeme solí, přidáme další vrstvičku hub atd. Je výhodné, že houby můžeme nasolovat do větší sklenice i postupně po několika sběrech. Tento způsob ale není vhodný pro houby nasáklé vodou. Na 1 kg hub přidáváme 250 g soli. Houby do solného roztoku připravujeme podobně. Očistíme je zasucha a pokrájené houby naplněné do sklenic zaléváme 50% nálevem (0,51 vody, 0,5 kg soli) tak, aby byly úplně ponořeny v nálevu. Sklenice uzavíráme víčky nebo celofánem. Houby odebíráme postupně. Vrchní vrstva bývá tmavá.

Sušení hub 2

2006-05-25T14:43:00.000-07:00

Předsoušet houby můžeme na slunci nebo i ve stínu, ale vždy v mírném průvanu. Dobře se např. suší tlustší plátky nebo u některých druhů i celé plodnice navlečené na režné niti a umístěné v otevřeném okně nebo na půdě, kde proudí vzduch.
V domácích sušárničkách se k sušení používají zpočátku teploty kolem 40— 50 °C tak dlouho, dokud jsou plátky lepkavé a vlhké. Později se teplota zvýší až na 60-65 °C. Dosouší se opět při nižší teplotě (asi 50-55 °C). S dobrým výsledkem usušíme houby také na slunci a dosušíme je na teplých kamnech nebo v troubě. Vhodné jsou k tomu doma vyrobené stojany s lískami. Sušení je ukončeno, když houby „chrastí" a plátky se snadno lámou. Nedosušené plátky jsou vláčné a ohebné. Takové je nutno ještě dosušit Vyřazujeme plátky, které během sušení zplesnivěly. Při sušení venku chráníme houby před nečistotou, prachem a hlavně před vlhkostí. Na noc houby přeneseme do suché místnosti, jinak přes noc znovu zvlhnou a mohly by začít plesnivět. Usušené houby musíme dobře uložit. Uzavřeme je tak, aby se k nim nedostala vlhkost a hmyz. Vhodné jsou např. dobře uzavíratelné sklenice, krabice, vícenásobné papírové pytle, nikoliv však plátěné sáčky nebo otevřené nádoby.

Sušení hub

2006-05-23T15:50:00.000-07:00

Sušení je jeden z nejstarších způsobů, jak uchováme houby. Sušením se jiouby zbavují větší části vody, kterou v čerstvém stavu oplývají. Postupným odstraňováním vody (z 90 % na 14 %) se omezuje činnost rozkladných mikroorganismů a enzymů. K sušení vybíráme mladé plodnice jedlých hub, které musí být čerstvé, zdravé a hlavně neČervivé. Houby pečlivě očistíme nasucho od všech nečistot, které na nich zbyly z lesa. Červivé části plodnic odkrojíme, jinak larvy, které v plodnicích zůstanou, pokračují v perforaci. (Říká se tak po nich zbylým otvůrkům a chodbičkám.) Velikost řezu volíme podle pozdějšího použití. Pro výkup se doporučují řezy větší, tlusté asi 3-4 mm a vedené tak, že třen zůstává u klobouku. Jednotlivé druhy sušíme raději odděleně, ale není to nutné. Nejlépe se houby suší na lískách s pletivem (např. silonovým). Rozloží se tak, aby se jednotlivé plátky nepřekrývaly a aby vzduch k nim měl přístup ze všech stran. Někdy se doporučuje krátce plátky před-vařit, čímž se dosáhne větší trvanlivosti a světlejší barvy. Většinou však k tomu není příležitost a pro sušené houby určené k výkupu to není žádoucí. Nejsou-li pletivové lísky, stačí čistá dřevěná deska. Plechy nebo papír jsou však zcela nevhodné.

Konzervace hub

2006-05-20T16:08:00.000-07:00

Ke všem druhům konzervace bereme jen houby zdravé, pevné a raději mladé než dospělé. Staré plodnice raději nebereme vůbec. Ne všechny druhy hub jsou vhodné pro všechny způsoby konzervace. O vhodnosti k určitému druhu konzervace se zmíníme při popisech hub.

Rozmanitá příprava hub

2006-05-18T13:59:00.000-07:00

Jsou lidé, kterým jsou houby nepříjemné, neradi vidí např. sliz na klouzcích nebo nesnášejí určité houbové vůně a chutě. Těm doporučujeme, aby houby nejedli.
U nás a u ostatních slovanských národů všeobecně má příprava pokrmů z hub velkou a bohatou tradici. Houby byly součástí svátečních jídel, jako např. známého kuby nebo štědrovečerního hubníku. I naše nejstarší kuchařské knihy měly osvědčené předpisy pro kuchyňskou přípravu různých hub. V minulosti byly kromě hřibů zvláště oblíbeny smrže. Houbaří znají mnoho způsobů jak houby připravovat. Kromě známých předpisů jsou i zvláštní úpravy hub, jako např. „škvarky", „kulajda", lívance s houbami atd.

Doplňky vitamínů

2006-05-15T11:41:00.000-07:00

Houbové pokrmy doplňujeme mlékem nebo smetanou a přiměřeným množstvím vajec. Nepoužíváme mnoho tuků. Podle charakteru volíme i tuk. Nejvhodnější je máslo a ještě lépe olej. K. houbovým pokrmům jsou vhodné jako doplněk zeleninové saláty (okurky, rajčata, papriky). Dodávají vitamín C, který v houbách většinou chybí. Stravitelnější a hodnotnější bývají mladší plodnice a z nich zejména klobouky. Houby tužší, jako lišky, kuřátka, lošáky a jedlé choroše, je třeba zvlášť dobře pokrájet, déle dusit a také důkladně rozkousat. Lidé s nemocným žaludkem, ledvinami nebo trávicím ústrojím se houbových pokrmů raději zřeknou. Důležité je také, abychom byli přesvědčeni, že houby v pokrmu jsou bezpečně jedlé. Nemáme-li důvěru k houbovému pokrmu nebo k houbařským znalostem a ke kuchařskému umění těch, kteří houbové jídlo připravili, raději je nejíme. Mnoha lidem bylo špatně od žaludku jen proto, že si dodatečně vsugerovali příznaky otravy, ačkoliv houby byly jedlé a pečlivě připravené.

Houby neohřívat

2006-05-13T14:04:00.000-07:00

Ohříváním ztrácí na svých příznivých vzhledových, chuťových a jiných vlastnostech, ale nestává se jedovatým, jak se dlouho věřilo. Stravitelnost hub zvýšíme již tím, že je nakrájíme nebo i nasekáme na menší kousky, abychom narušili co nejvíce buněk. Houby při úpravě dobře osolíme a dostatečně dlouho vaříme, dusíme nebo smažíme atd.. podle možnosti i okyselíme (citrónem, octem). I konzervační metody přispívají k větší stravitelnosti hub, např. mléčné kvašení nebo nakládání do soli či do octového nálevu.
Houby jíme uváženě. Nemusí vždy chutnat celé rodině. Lidé se slabším žaludkem snesou méně hub nebo houby lehčeji stravitelné, jako jsou např. mladé žampiony, pýchavky, klouzky. K houbovým smaženicím podáváme chléb nebo brambory. Doporučujeme připravovat houby s těstovinami, rýží, bramborami a se zeleninou.

Roztřídit a rychle sníst

2006-05-09T04:04:00.000-07:00

Houby musíme správně určit, vytřídit a vyřadit přestárlé, shnilé, červivé a samozřejmě nejedlé nebo ne bezpečně určitelné plodnice. Důkladně je očistíme od zbytků jehličí, hlíny a písku a opereme celé pod tekoucí vodou. Některé druhy hub jsou vhodné pro většinu úprav a způsobů konzervace, jiné se hodí pouze do polévek, další druhy jen do octového nálevu, ke kvašení atd. Mnohé druhy hub se špatně suší. Houby a stejně tak pokrmy z nich jsou choulostivé na uchování. Proto je připravujeme čerstvé, pokud možno v den sběru. Chceme-li je uchovat, tak jen v chladu (ve sklepě nebo v chladničce).
Ohřívané houby jsou neškodné, byl-li pokrm uchován v chladu. Kdyby byl pokrm ponechán např. v pokojové nebo vyšší teplotě (v létě), mohl by se zkazit podobně jako maso. Otravy zkaženým masem a zkaženými houbami jsou velmi závažné. Samozřejmě doporučujeme houbový pokrm sníst pokud možno v den, kdy byl připraven.

Použití hub v kuchyni

2006-05-06T23:00:00.000-07:00

Do chladničky nedáváme houby už rozkrájené; je-li to však nutné, tak jen na krá kou dobu (pul dne). Plodnice zdravé, mladé, očištěné a celé, popř. na polovinu rozkrojené podélným řezem, vydrží v chladničce i několik dní. Uložit houby v chladničce na delší dobu než týden se nedoporučuje. Zmrznuti houbám většinou neškodí, pokud byly před zmrznutím v pořádku. Rozmrzle houby je vždy nutno co nejdříve zpracovat. Ve stravě člověka se houby velmi dobře uplatní příjemnou charakteristickou chutí a vůní. Houbami můžeme „nahradit" maso, neboť z nich lze připravit obalované řízky, ovar, karbanátky, dršťky, guláš, plnit jimi papriky, těsta apod. Doporučujeme připravovat i konzervovat houby ve směsi. Není dobré se omezovat jen na jeden druh. Ve směsích můžeme dosáhnout rozmanitosti chuti. Jsou ovšem pokrmy a předpisy, které vyžadují pouze jeden určitý druh houby.

Uchování a sběr

2006-05-05T00:20:00.000-07:00

Houbaři, kteří sbírají houby pro prodej na trhu nebo do nákupny, musí nalezené houby dokonale očistit již v lese a roztřídit je do košíků podle druhů. Sbírají jen druhy, které se v nákupně vykupují Houby co nejdříve dopraví na místo určení. Zde se houby rozloží na lísky a smějí se přechodně uložit v chladu. Plodnici houby nevyřezáyáme nebo násilně nevytrháváme. Vyjmeme ji celou kroutivým pohybem. Zbylou jamku zakryjeme hrabankou nebo humusem, aby podhoubí nevyschlo. Nůž používáme při sběru václavek, které můžeme odříznout u pařezu. Názor na škodlivost odřezávání plodnic je různý. Například známý sovětský mykolog Vassilkov odpověděl na tento dotaz, že způsob vyjímání plodnic není rozhodující. Domníváme se však, že šetrný sběr plodnic je správný a zcela ověřený, např. i u pěstovaných žampionů. Ještě jednu připomínku ke sběru. Sbíráme jen dobře vyvinuté plodnice, které můžeme bezpečně určit. Mladé plodnice nemusejí mít dobře patrné hlavní poznávací znaky, a to by mohlo způsobit vážný omyl. Přechodné uložení hub na kratší dobu je možné jen v chladném a vzdušném prostředí, např. ve větratelném sklepě nebo v chladničce či chladíme. Jinak se plodnice lupenatých hub rychle rozevírají Při chladírenských teplotách, tj. 0 až 6 °C, se zpomalují fyziologické děje a plodnice tak rychle nestárnou (lupenaté se neotevírají). K udržení dobré chuti a vůně hub je nutné plodnice ihned po sběru zchladit na teplotu +4 °C; při této teplotě je lze uchovat i několik dní. Relativní vlhkost nutno udržovat asi na 95 %.

2006-05-03T04:03:00.000-07:00

Dobrý houbař je ochráncem lesa. Kdo chce nasbírat více a pokud možno zdravých hub, musí začít s rozbřeskem dne. Zrána je chladno a nelétají ještě tolik mušky (bedlobytky), které kladou vajíčka, z nichž se líhnou larvy perforující třeně a klobouky hub. Houby jsou také přes noc vychlazené, lépe snesou přepravu domů nebo do nákupny. Zkušení houbaři by měli znát, co, kdy a pod kterými stromy určitého stáří může růst. Úspěšní houbaři znají svá místa, na která chodí mnoho let. V cizím lese i dobrý houbař prochodí někdy třeba celý den bez valného výsledku. Když houby rostou hojně, a taková krátká období bývají i několikrát do roka, přijdou si na své všichni. K opravdu masovému výskytu všech druhů hub dochází jen zřídka. V posledních letech roste ve větším množství hřib hnědý (Boletus badifis), značně méně než dříve rostou lišky obecné a hřiby pravé.

2006-05-02T15:19:00.000-07:00

Drobné houby při sběru dáváme do plechových nebo bakelitových krabiček.
I Velmi vhodné jsou krabičky s přihrádkami, které se prodávají pro rybáře; do každé
| přihrádky uložíme několik plodnic jednoho, nejvýše dvou druhů. Jednu krabičku použijeme pro houby z listnatého lesa, druhou pro houby z lesa jehličnatého.
V lese chodí dobrý houbař pomalu, bez spěchu, tiše a hledá houby určitým systémem. Zvláště v místech, kde již několik plodnic objevil, postupuje soustavně tak, že prohlédne celou „nadějnou" plochu aspoň ze dvou stran. Nepřebíhá z místa na místo, dívá se po zemi a okolo sebe. Nemá naspěch, mohl by některou plodnici přehlédnout. Houby bývají někdy dobře ukryty v listí, trávě, mezi kořeny stromů apod. Třeba hřib dubový lze snadno přehlédnout v dubovém listí. Nalezne-li zkušený houbař hřib obecný, hnědý nebo jiný, ví, že v blízkosti bývá schován „bratříček". Dobrý houbař však nezačne rozhrabovat okolí nalezeného hřibu. Ví, že by mohl odkrýt podhoubí, které pak zaschne a nevydá další plodnice. Nikdy neláme větve nebo nešlape na mladé stromky jen proto, aby se snáze dostal ke svému objevu. Houbaření můžeme pokládat za sportovní hru, která má vždy určitá, někdy i velmi přísná pravidla. Jedním z hlavních je: kam nevidíš nebo bez násilí nemůžeš, tam nesmíš.

Sběr hub

2006-04-27T23:20:00.000-07:00

Na houby bereme proutěné nebo loubkové košíky. Lze je postavit na zem, jsou pevné a vzdušné a dobře se nosí. Uzlíky z kapesníků, tašky a tlumoky jsou k přenášení hub nevhodné. Sáčky z plastů jsou pak přímo nebezpečné. V takových obalech se houby pomačkají, rozbijí a mohou se i zapařit. Houbař musí mít nůž (raději zavírací), jímž nalezené plodnice hub pokud možno úplně očistí, než je vloží do košíku. Nečistíme jen houby, které chceme doma ještě studovat. Protože ke studiu potřebujeme často mladé i dospělé plodnice téže houby, je třeba několik plodnic z téhož místa zabalit. K určení je třeba znát i strom, takže je vhodné k houbě přibalit list nebo malý kousek větévky s jehličím.

Sušení a mražení hub

2006-04-27T17:28:00.000-07:00

Houby dopravené do provozovny se musí zpracovat vždy co nejrychleji, aby neklesla jejich jakost, zvláště zvyšováním perforace. Plodnice pro zpracování mají zůstat pokud možno celé, aby při krájení vznikly co největší plátky. Plátky, které mají být v čerstvém stavu a tlusté 4 mm, se rozloží na lísky nebo na dopravní pás. Suší se v sušárnách různého typu. Zpočátku se plátky hub zvolna předsoušejí při teplotě 40—45 °C, a to tak dlouho, až je jejich povrch lepkavý. V dosoušecí fázi nesmí teplota sušícího vzduchu přestoupit 80 °C (houby by tmavly). Po sušení se plátky třídí podle velikosti a jakosti. Suší se obyčejně na obsah vody 12—13 %.
Z m r a z o v á n í jako způsob průmyslové konzervace je pro houby velmi vhodný. Na našem trhu se objevovaly zmrazené lišky. Dále přicházejí do našich prodejen houbové polévky dovážené nebo vyráběné v OP Vitana, houbové pasty a krémy (např. hřibový a žampiónový) závodu Mykoprodukta, sušené houby v malém balení a také čerstvé žampiony. V zahraničí jsou oblíbeny průmyslově vyráběné výtažky zhub, které se do prodeje uvádějí pod různými názvy. Vyrábějí se z čerstvých nebo sušených hub vařením, vyluhováním, lisováním a zahušťováním.

Upotřebení hub v průmyslu a obchodě

2006-04-26T12:39:00.000-07:00

Houby převzaté od sběračů v nákupnách Jednoty se dodávají buď do městských prodejen ovoce a zeleniny, nebo většinou do provozoven Mykoprodukty, popř. do konzervárenských závodů, kde se zpracovávají na potravinářské výrobky. Používají se různé druhy konzervace. Obecně je konzervace takový zákrok nebo opatření, kterým lze prodloužit přirozenou trvanlivost potravin. U hub se v průmyslu nej-častěji používá sterilace teplem. Jiné metody využívají různé fyzikální a fyzikálně chemické zásahy, jako např. tradiční nebo sublimační sušení, chlazení, zmrazování, ozařování. Další způsoby konzervace jsou chemické, kdy se přidávají bud přirozená (sůl, ocet) nebo umělá (např. kyselina mravenčí, etylester nebo propylester kyseliny hydroxybenzoové) konzervační činidla. Konečně se někdy k uchování hub používají biologické metody mléčného kysání (při němž se využívá činnost mikroorganismů). Pro konzervaci hub se tedy y průmyslu nejvíce používá sterilace teplem. Vyrábějí se různé houbové směsi v kyselém (octovém), solném nebo sladkokyselém, někdy i vinném nálevu. Používá se i olej, rajčatová šťáva apod. Sterilací teplem se konzervují i hotové pokrmy s houbami, např. houbové rizoto, kuba nebo konzervy s masem (vepřové na houbách, hovězí na houbách apod.). Z druhého typu konzervace - úpravy prostředí - se nejčastěji i v průmyslu používá sušení tradičním způsobem v různých typech sušáren. Velmi dobrých výsledků se dosahuje sublimační msušením (také lyof ilizace), které se v zahraničí používá hlavně k sušení žampionů. Je to však způsob značně nákladný. U nás se houby suší bud podomácku nebo v sušárnách.

Seznam tržních hub III

2006-04-23T10:19:00.000-07:00

G. Houby lupenaté
41. Bedla červenající - Lepiota rhacodes
42. Bedla vysoká - Lepiota procera
43. Čirůvka dvojbarvá - Lepútaíam (čirůvka dvoubarvá)
44. Čirůvka fialová — Lepista nuda
45. Čirůvka havelka - Tricholoma portentosum
46. Čirůvka májovka — Calocybe gambosa
47. Čirůvka zelánka — Tricholoma flavovirens(T. auratum)
48. Hlíva ústřičná — Pleurotus ostreatus
49. Líha nahloučená — Lyophyllum aggregatum (Lyophyllum decastens)
50. Mechovka obecná - Clitopilus prunuíus
51. Muchomůrka císařská — Oznamte caasareňfrnuchomůrkacísařka)
52. Náramkovec císařský - Catathelasma imperiále (náramkovitka císař
ská)
53. Plžatka březnová - Hygrophorus marzuolus(šťavnatka březnovka)
54. Ryzec krvavý — Lactarius sanguifluus
55. Ryzec pravý — Lactarius deliciosus
56. Ryzec syrovinka — Lactarius volemus
57. Sluka svraskalá - Rozites caperata
58. Špička obecná - Marasmius oreades
59. Václavka obecná — Armillaria mellea(Armillariella mellea)
60. Žampion dvojvýtrusný — Agaricus bisporus (žampion hnědý — A brunj
nescens)
61. Žampion lesní — Agaricus silvaticus (A. sylvaticus)
62. Žampion opásaný — Agaricus bitorquis
63. Žampion polní - Agaricus campester
64. Žampion velký — Agaricus augustus (žampion vzácný)
65. Žampion zahradní — Agaricus hortensis
U hub č. 41 a 42 jen mladé plodnice. U hub č. 52 a 60 jen hlavičky. Houby č. 60,61,62,63,64 a 65 jsou určeny jen pro průmyslové zpracování.
H. Houby břichatkovité
66. Vatovec obrovský — Langermannia gigantea(pýchavka obrovská)
Tento seznam jedlých hub byl vypracován v r. 1953—4 a některé názvy hub, ať
české nebo latinské, se neshodují s názvy použitými v této příručce. Pro snazší orientaci čtenářů je nyní platný název uvedený v závorce.

Seznam tržních hub II

2006-04-22T03:37:00.000-07:00

E. Houby chorošovité
16. Mlynářka — Albatrellus ow'nay(krásnoporka mlynářka)
17. Trsnatec dubový — Grifola /rom/oaz (trsnatec lupenitý)
18. Trsnatec oříš — Grifola umbellata (choroš oříš - Polyporus umbellatus)
19. Žemlička - ^/éa/re//í«'co«i/Zueffiy(krásnoporkažemlička)
U hub č. 16,17,18 a 19 jen mladé plodnice; jsou určeny pouze pro průmyslové zpracování.
F. Houby hřibovité
20. Hřib dutonohý - Boletinuscavipes{Boletuscavipes)
21. Hřib hnědý - Xerocomus badius(Boletus badius)
22. Hřib kaštanový - Gyroporus castaneus
23. Hřibkoloděj - Boletus luridus
24. Hřib kovář - Boletus erythropus
25. Hřib královský - Boletus regius
26. Hřib obecný - Boletus edulis
se všemi odrůdami:
a) hřib smrkový - Boletus edulis ssp. edulis{B. edulis)
b) hřib borový - Boletus edulis ssp. pinicola(B. pinophilus)
c) hřib dubový - Boletus edulis ssp. reticulatus{B. aestivaíišj
d) hřib bronzový - Boletus edulis ss$. aereus
27. Hřib plstnatý — Xerocomus subtomentosus (Boletus subtomentosus)
28. Hřib přívěskatý — Boletus appendiculatus
29. Hřib siný — Gyroporus cyanescens
30. Hřib strakoš — Suillus variegatus (Boletus variegatus)
31. Klouzek bílý — Suillus placidus (Boletus placidus)
32. Klouzek kravský - Suillus bovinus (Boletus bovinus)
33. Klouzek obecný -Suillus luteus(Boletus luteus)
34. Klouzek sličný - Suillus elegans (Boletus grevillei)
35. Klouzek zrnitý - Suillus granulatus(Boletus granulatus)
36. Kozák březový - Leccinum scabrum(Boletusscabei)
37. Kozák dubový - Leccinum tesselatum (Boletus crocipodius)
38. Kozák habrový - Leccinum carpini(Boletus carpim)
39. Křemenáč březový - Leccinum versipelle(Boletus versipellis)
Křemenáč osikový - Leccinum aurantiacum (Boletus aurantiacus)
U hub č. 30,32 jen mladé plodnice.

Seznam tržních hub

2006-04-21T05:25:00.000-07:00

I. Houby vřeckovýtrusné
A. Houby lanýžovité
1. Bělolanýž obecný - Choiromyces venosus
2. Lanýžletní— Tuberaestivum
B. Houby terčoplodé
3. Deštice chřapáčová — Discinaperlata
4. Kačenka česká - Ptychoverpa bohemica
5. Smrž obecný - Morchella esculenta
6. Smrž špičatý - Morchella conica
II. Houby stopkovýtrusné
A. Houby kuřátkovité
7. Kotrč kadeřavý - Sparassis crispa
8. Kuřátka jarmuzová - Ramaria botrytis(kuřátka květáková)
9. Kuřátka zlatá - Ramaria aurea
10. Stročkovec kyjovitý — Gomphus clavatus
U hub č. 8,9 a 10 jen mladé plodnice.
B. Houby lošákovité
11. Lošák jelení - Hydnum imbricatum
12. Lošák zprohýbaný - Dentinum repandum (lišák zprohýbaný)
U hub č. 11 a 12 jen mladé plodnice; jsou určeny pouze pro průmyslové zpracování.
C. Houby stročkovité
13. Liška obecná— Cantharellus cibarius
14. Stroček trubkovitý — Craterellus cornucopioides
U hub č. 14 jen mladé plodnice.
D. Houby pstřeňovité
15. Pstřeň dubový - Fistulka hepatica(}en mladé plodnice)

Skladování hub a jejich doprava

2006-04-19T13:36:00.000-07:00

Čerstvé houby se pro obchod nebo výrobu dodávají v loubkových koších I. a II. velikosti, v dřevěných poloklecích podle příslušné ČSN a v platónech s obsahem nejvýše 10 kg podle povahy hub a obalů. Houby určené pro dopravu nesmějí z obalu přečnívat. Obal musí být celistvý, pevný, čistý, suchý, bez jakéhokoliv cizího pachu a nesmí být vykládán papírem. Do jednotlivých obalů se ukládají pouze houby stejného druhu; u hřibů, lišek a ryzců i stejné velikosti. Za jeden druh se považují blízce příbuzné druhy hub těchto rodů: klouzek (Suillus - Boletus}, kozák (Leccinum - Boletus), žampion (Agarícus) a smrž (Morchella). Překládají-li se houby do jiného obalu, musí se přeložit ručně. Obaly, v nichž se houby dodávají, musí být opatřeny na čelní straně štítkem nebo na držadle návěskou s těmito údaji: a) druhy obalů, popř. jejich velikost, b) den nákupu, c) jméno a adresa nákupní organizace, d) čistá hmotnost, e) ČSN 46 3195. Každá zásilka hub musí být provázena osvědčením o jakosti vystaveným odesilatelem. V osvědčení musí být uvedeno: a) jméno a adresa odesilatele (odesílací stanice), b) jméno a adresa příjemce (stanice určení), c)druh hub, popř. jejich velikost, d) datum a hodina odeslání, e) způsob dopravy a číslo dopravního prostředku, f) počet a druh obalů, čistá hmotnost, g) ČSN 46 3195. Dopravní prostředek musí být čistý a prostý všech pachů, které by během dopravy ovlivňovaly jakost hub. Přepravce je povinen volit takový dopravní prostředek, který podle jízdního řádu nebo podle předpokládané doby přepravy zaručuje, že se houby během dopravy nezkazí. Při dopravě nákladními automobily je přepravce povinen zboží přikrýt dobře připevněnou plachtou, umožňující však větrání a dostatečný přístup Vzduchu. Také při použití jiných dopravních prostředků je nutno zajistit dostatečné větrání.
Houby pro obchod a pro výrobu se nesmějí skladovat. Lze je uložit v chladu jen přechodně (několik hodin), než budou přepraveny do výkupny nebo zpracovatelského závodu.

Požadavky na houby:

2006-04-12T00:53:00.000-07:00

Do oběhu smějí být v čerstvém stavu uváděny pouze druhy jedlých hub uvedené v pozitivním seznamu hub v ČSN (dříve v kodexové knize) — tržní neboli tzv. kodexové houby. Houby musí být čerstvé, zdravé, pevné konzistence, dobře nasucho očištěné (nesmějí se prát), bez příměsí jakýchkoliv nečistot nebo plodnic jiných druhů. Dovoluje se pouze nepatrná perforace (červivost) a jen menší poškození plodnic. Houby nesmějí být přestárlé, plesnivé, zapařené a nepřiměřeně mokré. Mohou být rozděleny nejvýše jedním středním podélným řezem, klobouk však musí být spojen se třeněm. Loupání klobouků plodnic není dovoleno s výjimkou klouzkú. Hřiby, lišky a ryzce se třídí podle průměru klobouku takto:
a) hřiby (Boletus edulis)
malé - průměr do 3 cm, střední - průměr od 3 do 5 cm, velké — průměr nad 5 cm.
b) lišky (Cantharelluscibarius)
malé - průměr do 3 cm,
velké - průměr do 5 cm.
c) ryzce (Lactarius deliciosus a L sanquifluw)
malé - průměr do 3 cm,
velké - průměr do 7 cm.
V jednotlivých skupinách dovoluje ČSN nejvýše 10 % hub většího průměru klobouku. Netříděné houby se zařazují do skupiny nejvyššího průměru. Při přímém prodeji spotřebitelům na trzích se tyto rozměry většinou nedodržují.

Zkouška znalosti hub

2006-04-06T13:51:00.000-07:00

Osvědčení může být vydáno na plný rozsah ČSN nebo jen na vyjmenované druhy hub. Stejně může okresní nebo krajský hygienik omezit počet prodávaných druhů, není-li např. v místě plně kvalifikovaný tržní dozor. Nákupní organizace jsou povinny informovat příslušného hygienika, kde mají svá nákupní místa (výkupny), a zajistit, aby její zaměstnanci byli školeni, měli osvědčení a znali rozsah nakupovaných druhů povolených jedlých hub. Nákupní organizace samy omezují počet druhů hub, které nakupují. Ne vždy odeberou všechny druhy pozitivního seznamu. Sběrači se musí předem informovat, o které druhy je zájem, zejména u druhů určených jen pro průmyslové zpracování. Podniky a organizace, které se zabývají sběrem, distribucí a konzervováním hub, jsou povinny zaměstnávat při přímé manipulaci s houbami jen osoby, které mají osvědčení o zkoušce ze základních znalostí hub. Podniky, které houby konzervují, vyrábějí výrobky z hub a balí sušené houby, musí také zaměstnávat alespoň jednoho znalce hub (zkouška před komisí krajského hygieniKa zaměřená na způsobilost k této práci nebo zkouška z mykologie na vysoké škole).

Podmínky prodeje hub

2006-04-05T04:45:00.000-07:00

Houby, a to jen druhy uvedené v této normě, se smějí prodávat pouze na vyhrazených místech určených MNV. Zpravidla jsou to otevřené trhy nebo tržnice. Prodavač zaplatí za místo příslušný poplatek dozoru trhu nebo MNV. Houby musí být roztříděny podle druhů a rozloženy na čisté podložce (i papírové). Nesmějí se prodávat houby pokrájené nebo samotné třeně (nohy). Klobouky se mohou prodávat odděleně, pokud se u nich jasně rozpozná druh, zejména u hřibovitých. Například, byla-li část třeně oddělena pro červivost. Třeně samotné se nesmějí prodávat proto, aby nedošlo k záměně. Prodavač musí na požádání plodnici překrojit jedním podélným řezem. Při prodeji hub terčoplodých (deštice chřapáčová, kačenky a smrže) musí prodávající poučit kupujícího, aby před vlastní úpravou tyto houby dvakrát spařil horkou vodou a nálev vylil. Prodávající uvede toto poučení i na vývěsce (tento pokyn je nutno dodržovat).
Houby se tedy nesmějí prodávat kdekoliv a zejména je zakázán podomní obchod. Je to na ochranu a v zájmu kupujících, neboť jen na trzích je možná řádná kontrola hub.
Všichni prodavači hub jsou povinni se vykázat osvědčením o základních znalostech hub. Osvědčení vydává, jak již bylo uvedeno, příslušný krajský (nebo i okresní) hygienik na základě zkoušky před komisí. Tato komise bývá tříčlenná, jeden její člen je odborník - mykolog. Neúspěšná zkouška se může opakovat.
(Poznámka úchylnějšího editora: je li zkoušený skutečně kopyto, tak zkoušku opakovat nelze, protože se otráví a dá pokoj.)

Sběr, výkup a prodej hub

2006-04-04T18:27:00.000-07:00

Vykoupené houby se zpracovávají v závodech potravinářského průmyslu (především v Mykoproduktě) na výrobky pro náš trh, nebo jsou určeny k vývozu. Zejména o čerstvé lišky je stále zájem (y posledních letech jich mnoho nebylo). Houby se vykupují za výkupní ceny v rámci vyhlášených nejvyšších cen pro každou sezónu. Ceny vyhlašuje Český cenový úřad po konzultaci s příslušnými organizacemi. Výkupní i zpracovatelské organizace musí své zaměstnance školit a zajistit, aby měli zkoušky z mykologických znalostí. Výkup, sušení i zpracování hub se řídí příslušnými technickými normami jakosti (ČSN 46 3195 z r. 1964 - Čerstvé jedlé houby, ČSN 56 9431 - Sušené houby) a normami pro jednotlivé výrobky z hub. ČSN 463195 - Čerstvé jedlé houby V čs. státní normě pro čerstvé houby je uvedeno, kdo, kde a které houby smí prodávat. Norma obsahuje i pozitivní seznam hub. Platnost normy Norma (ČSN 46 3195) platí pro nákup a dodávání povolených druhů čerstvých hub ze sběru určených k přímému prodeji nebo k potravinářskému zpracování. Neplatí pro pěstované žampiony, které mají jinou ČSN.
(Opravdu ponecháno jen pro autenticitu textu. Předpokládám že dotyčné normy dávno neexistují, nebo jsou změněné k nepoznání.)

2006-03-28T22:55:00.000-08:00

Houby byly u nás vždy předmětem sběru pro vlastní spotřebu, později pro výměnu, a staly se i prodejním zbožím. Sběr i prodej se vyvíjely nahodile. Houbaři nebo překupníci prodávali svoje sběry na nejbližších trzích v městech a městečkách. Některé trhy, na nichž se prodávaly houby, byly velmi známé, např. i pražský Uhelný trh, trh v Hradci Králové, Poděbradech, Sušici, Domažlicích nebo v Brně. Mnohde si tuto tradici ještě udržují a čerstvé houby se tam dosud nabízejí a prodávají. Je to dobře, neboť mnohý obyvatel města by byl odkázán jen na sušené houby, jichž je nedostatek, nebo na pěstované žampiony, které se občas objeví v prodejnách. Houby na trzích smějí prodávat jen ti, kteří mají již zmíněnou zkoušku ze základních znalostí hub. Sběrači byli dříve většinou chudí vesničané, kteří se často živili jen sběrem lesních plodin, hub a dřeva. Dnes mají všichni jiné možnosti výdělku a sběrači z povolání už nejsoa Pomáhají důchodci, mládež a rekreanti o dovolených. Je to záslužná pomoc našemu průmyslu a obchodu. Houby byly předmětem našeho vývozu ještě před několika lety. V poslední době se vývoz značně snížil a naopak musíme houby, zejména sušené, dovážet. Proto je každá pomoc vítána. Dnes organizují výkup čerstvých a sušených hub lidová spotřební družstva -Jednoty - ve svých vybraných prodejnách a VSD závod Mykoprodukta Blatná se svými provozovnami, které vykupují i sušené houby.
Zájemci mohou získat další informace v Blatné nebo v Ústředí Čs. mykologické společnosti v Praze 1, Karmelitská 14.
(Poznámka, text je z let dávno minulých, dnes tam již pochopitelně nic takového není. Stejně tak další bláboly o jednotě a různých úřadech jsou již neaktuální, ale ponechávám je v původním stavu, pro dokreslení situace.)

Využití hub

2006-03-27T02:12:00.000-08:00

Z hub můžeme připravit samostatné pokrmy, ale také je používáme jako pochutinu pro jejich vůni a výrazné chuťové vlastnosti. Některé druhy hub používáme pouze jako koření a musíme s nimi zacházet velmi opatrně. Jako nemůžeme přehánět přídavek pepře, nesmíme přehánět ani přídavek sušených pestřců, klouzků nebo ryzců peprných.
Houby jsou velmi ceněny jako přísada do polévek a omáček, a to jak v čerstvém, tak i v sušeném stavu. Houby ovlivňují příznivě peristaltiku střev právě obsahem nestravitelných látek. Uplatňují se i v redukční dietě pro svou nízkou energetickou hodnotu. Chutnají jako maso, zasytí a přitom nejsou energeticky vydatné. Nechceme však vychvalovat houby nade vše. Nechceme v nich neuváženě hledat léčiva nebo dokonce spásný lék proti zhoubným nemocem, i když víme, že některé druhy hub obsahují látky, které mají různé léčivé účinky a které jsou předmětem výzkumu v několika zemích (např. v Japonsku, Švýcarsku a Rakousku). Tyto látky však nelze využít laicky. Věřme, že farmaceutická věda je využije ve prospěch lidstva. Houby jsou tížeji stravitelné. Proto je jíme raději k obědu než k večeři a nikdy ve velkém množství. Při úpravě jídel z hub nepoužíváme příliš mnoho tuku, ba ani vajec. Houby dostatečně tepelně upravujeme, krájíme je na drobné kousky, popřípadě je osolíme nebo přikyselíme, abychom zvýšili jejich stravitelnost. Nepoužíváme často chuťově ostré houby ani druhy vhodné jako koření. V kuchyni používáme houby různě; sušené se hodí zejména do polévek, omáček a rizot, čerstvé a sterilované k přípravě nejrůznějších pokrmů. Čerstvé, sušené a sterilované houby přidáváme pod masa; naložené v octě jako přílohu k různým masitým pokrmům a jako ozdobu a doplněk na obložené mísy.