U těžkých otrav muchomůrkou zelenou se však první příznaky projevují za 6 až 12 hodin i později po požití pokrmu. Po takové době jedovaté látky již přešly do krve. To značně ztěžuje léčení. I houby jinak bezpečně jedlé mohou působit některým lidem (starším nebo nemocným) potíže tím, že jsou těžko stravitelné. Také se občas stane, že si lidé nejsou dostatečně jisti jedlostí hub, které právě snědli. Vsugerují si otravu a tím si přivodí i její průvodní znaky, takže nakonec zmatou i lékaře. Ten musí postupovat jako při skutečné otravě. Některé houby jsou za syrová jedovaté nebo silně palčivé. Proto je raději kromě holubinek a ryzců neochutnáváme; po případném ochutnání těchto druhů hub kousek plodnice nepolkneme, nýbrž vyplivneme. Zejména hřib satan (Boletus satanáš) ochutnán syrový působí rychle a prudce neztišitelné zvracení.
Dnešní houbař by měl vědět, že není žádné jednoduché pravidlo na poznání jedovaté houby. Nikdo již nevěří, že vložením stříbrné lžičky do houbového pokrmu zjistí, zda jde o houby jedlé nebo jedovaté. Houbaři vědí, že ani podle chuti nemůžeme poznat, zda houba je nebo není jedovatá. Je jim známo, že právě nejjedovatější houby mají mírnou, nenápadnou nebo dokonce i příjemnou chuť, jak potvrdili postižení a zachránění po otravě muchomůrkou zelenou. Ani požerky na houbové plodnici způsobené zvěří nebo plži nebo tzv. červivost nejsou důkazem jedlosti houby. Co tedy má houbař dělat? Nejde to jinak, než se trpělivě učit znát botanické znaky jedlých i jedovatých hub. Sbírat k jídlu jen jedlé houby, které již bezpečně zná a umí rozeznat od jedovatých. Kdo nemá snahu a trpělivost naučit se znát alespoň nejznámější jedlé a hlavní jedovaté houby, ať raději nehoubaří.