Žampion polní / Pečiarka polná

Agaricus campestris L. ex FR.
Klobouk má široký 40-120mm, zprvu kulovitý, později polokulovitě vyklenutý na okraji dlouho podvinutý, nakonec ploše rozložený, masitý a pevný, bílý, někdj nažloutlý nebo na temeni jemně hnědavě šupinatý. Při pomačkání nemění barvu Pokožka klobouku je tlustá, hedvábně vláknitá a dá se sloupnout. Lupeny jsou dosti vysoké (8-10 mm), husté, slabě vyklenuté, při třeni volné, zpočátku růžové později čokoládové a černohnědé. Třen je dlouhý 40-80 mm a tlustý 20-40 mm válcovitý, plný, vylomitelný z klobouku, bílý s menším blanitým a také bílým prste nem, dole rezavě hnědavý a často ztenčený. Dužnina je tuhá, bílá, při kraji tření a nad lupeny na řezu načervenalá, jemná, příjemně (žampiónově) voní a chutná Výtrusy jsou velké 7-9 x 5-6 jim, vejčitě elipsoidní, hladké, červenohnědé Výtrusný prach je tmavohnědý. Žampion (pečárka) polní roste především na polích, lukách a na pastvinácr v kruzích, pruzích a velkých skupinách, hlavně po vydatnějších deštích, od květní do října, nejvíce v červenci a srpnu. Žampion polní je jedlý a je nejvíce sbíraným druhem žampionů. V kuchyni jí všestranně použitelný jak čerstvý, tak konzervovaný. Pro přípravu pokrmů ze žam piónů je mnoho kuchařských předpisů. Velké, již rozprostřené plodnice lze dobří připravit jako vídeňský řízek (podobně jako bedly), mladší plodnice lze plnit různý mi náplněmi a zapékat. Mladé plodniee jsou chutné v octovém nálevu, starší s< mohou usušit, rozdrtit na prášek a používat jako koření. Jako všechny bílé žampió ny i žampion polní se může zaměnit za bílé faloidní muchomůrky a také za mírni jedovatý žampion zápasný (tab. 73). V této knize jsou uvedeny především druh; žampionů (pečárek) ze seznamu tržních hub. Jedlé jsou ale i další druhy a variety Používáme zde obou názvů, ačkoliv doporučujeme český název pečárka pro druh; rostoucí v přírodě a žampion pro pěstované druhy (kmeny).

Bedla červenající / Bedla červenjůca

Lepiota rhacodes QUÉL. Syn.: Makrolepiota rhacodes(V\TT.) SING
Klobouk je široký 60-160 mm, nejdříve téměř kulovitý, později klenutý až plochý s malým hrbolkem ve středu. Velké šupiny, u mladých plodnic bledě hnědé, u starších tmavohnědé, jsou uspořádané soustředně. Hrbolek uprostřed klobouku je ,, tmavší. Lupeny jsou vysoké 12-16 mm, od třeně odsedlé, husté, tenké, bělavé, po poranění červenající. Třeň je vysoký 80 -180 mm a tlustý 8-12 mm, hladký, bělavý, později okrově hnědavý, dole ztluštělý až do kulovité hlízy, snadno vylomitelný z klobouku. Posuvný prsten je vatovitě jemný. Dužni na je bílá až bělavá, voňavá, jemná a chutná. Na vzduchu rychle žloutne, červená a později hnědne, stejně jako celý povrch plodnice po otlačení. Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 |j.m, hladké, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Bedla červenající roste v létě a na podzim (červenec až říjen a někdy i listopad), nejvíce v září. Lze ji najít v listnatých i jehličnatých lesích, ale také v zahradách a parcích, většinou pod listnatými stromy. Je to velmi dobrá jedlá houba, téměř se rovnající bedle vysoké, která je známější. Červenání a hnědnutí povrchu plodnic některé houbaře odrazuje, ale neprávem. Chutné jsou zejména klobouky této bedly připravené na tuku a obalované pouze v mouce nebo jako vídeňský řízek. Třeně jsou tuhé a dají se upotřebit do polévek , čerstvé nebo i sušené a semleté na houbový prášek. V zahradách, parcích a na kompostech roste ojediněle blízce příbuzná bedla zahradní (Lepiota hortensis PIL.), která má hnědou hlízu a je údajně jedovatá. Je patrně totožná s bedlou jedovatou (Lepiota venenosa BON.), popsanou ve Francii. Bedle červenající se červenáním trochu podobá žampion lesní (tab. 32), kdežto bedla vysoká (tab. 29) se od bedly červenající nejlépe pozná podle toho, že její dužnina vůbec nečervená. Lidových jmen bedla červenající mnoho nemá, jen např. na Chodsku se jí říkalo biskup nebo biskupská čepice.

Bedla vysoká

BEDLA VYSOKÁ/ BEDLA VYSOKÁ Lepiota procera (SCOP. ex FR.) KUMM. Syn.: Macrolepiota procera (SCOP. ex FR.) SlNG.
Klobouk je široký 90-320mm, v mládí palicovitě uzavřený, protáhle vejčitý, později kuželovitě sklenutý až deštníkovitě rozložený s nízkým, zaobleným tmavším hrbolkem uprostřed. Mladé plodničky mají klobouk celý nahnědlý, růstem jeho pokožka puká a v soustředných kruzích se vytvářejí nepravidelně rozložené, odstáté, plstnaté, velké, hnědé šupiny. Pod nimi je pleťově světle hnědá plstnatá pokožka, která je na okraji klobouku světlejší. Lupeny jsou bílé (bělavé), velmi vysoké (až 20 mm), husté, tenké, vyklenuté, u třené volné (odsedlé) a na okraji klobouku zaoblené. Třen je vysoký 180-400mm a tlustý 28-40 mm, přímý, dutý, dole cibulovitě ztluštělý, v mládí celý hnědavý, později rozpukaný. V horní třetině má bělavý, kožovitý, posuvný prsten s dvojitým ostřím. Dužnina je bělavá, suchá a neměnící se. V klobouku je často jemná až vatovitá, ve třeni vláknitá. Příjemně voní, je velmi ' chutná a málo červiví. Výtrusy jsou velké 16-20 x 10-13 nm, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Bedla vysoká roste od července do října, někdy i do listopadu, nejvíce však v září. Často vyrůstá ve skupinách ve vysoké trávě lesních pasek, na okraji lesů listnatých i jehličnatých, nejvíce však ve smíšených lesích. Je to jedlá, velmi dobrá houba a dnes ji houbaři běžně sbírají k jídlu. Výtečné jsou její klobouky obalované a smažené na oleji nebo ještě uzavřené plněné masem • a zapékané. Je vhodná do houbových smaženic. Špatně se suší. Spodek třeně (u starších plodnic i celé třeně) se z kuchyňské úpravy vyřazuje. Je to naše nejvyšší lupenatá houba (byl nalezen exemplář vysoký 520 mm), která svým vzhledem přitahuje zájem návštěvníků lesa i houbařských výstav. Zaměnit ji s jedovatými houbami by se zdálo nemožné, ale opak je pravdou. Místo bedel byly sbírány muchomůrky panterové nebo i zelené. Bedle vysoké se lidově říká bedla jedlá, ale jedlých bedel je více. Některé jsou malé a drobné, ale jiné tvoří dosti velké plodnice, které jsou chutné a v kuchyni dobře použitelné. Je to např. bedla odřená ILepiota excoriaía (SCHAEFF. ex FR.) KUMM./, která je celá bílá s vystouplým hnědým středem klo¬bouku. Prsten má posunovatelný. Další větší bedla je bedla zardělá /Lepiota leuco-thites(Vm) P. D. ORTON/. Je též bílá, prsten má pomíjivý. Růžovými lupeny se podobá žampionům. Některé drobné bedly však obsahují amatoxiny a jsou jedovaté. Bedla vysoká nemá mnoho lidových názvů. Kolem Prahy se jí říkalo bedle, na Chodsku paraple, někde paraplíčko.

Opravdu, najít v lese bedlu, nebo dokonce skupinku bedel je nádherný zážitek. Už jen to, že na rozdíl od ostatních hub je bedla obvykle docela dobře vidět, díky své velikosti. A barvě, ono je ta šedavá dost dobře vidět na zeleném lesním pozadí.

Muchomůrka Císařka / Muchotrávka Cisárska

V ČSN: Muchomůrka císařská Amanita caesarea (SCOP. ex FR.) GREW.
Klobouk je široký 80-160 mm, v mládí kulovitý, zářivě oranžově červený, lysý nebo jen s několika většími jitržky bílé plachetky na povrchu (nemá tedy bílé „tečky" jako muchomůrka červená), na okraji zřetelně rýhovaný. Lupeny jsou zářivě (zlatově) žluté, vysoké 8-12 mm, husté, u třené volné. Třen je válcovitý, vysoký 80-160 mm a tlustý 20-30 mm, zlatově žlutý, s mohutným prstenem stejné barvy. Vyrůstá z bílé, velké a miskovité pochvy. Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku zlatově žlutá, jemná. Příjemně, ale nenápadně voní i chutní Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 um, široce elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Císařka roste v teplejších oblastech někdy od konce června, ale spíše od července do září v listnatých lesích. V Čechách se nalezne jen zřídka (např. v okolí Prahy je známo jen několik míst, kde se ukáže vždy po několika letech). Častěji se najde na jižní Moravě. Na Slovensku, zejména v jižních okresech, se prodává i na trhu. Plodnice vyrůstají z tzv. vajíčka.
Císařka je výborná jedlá houba; byla pochoutkou už na dvorech římských císařů a i dnes je vysoce ceněna houbaři v Itálii, Francii a v dalších zemích okolo Středozemního moře. V kuchyni ji lze všestranně použít. Na této na pohled velmi krásné houbě kontrastují barvy oranžově červená, zlatožlutá a bílá. Při troše pozornosti ji nelze zaměnit se žádnou jinou houbou, ani ne se slabě jedovatou mucho-můrkou červenou (tab. 70) nebo snad s jedovatou muchomůrkou královskou (tab. 71). Na Slovensku má několik lidových jmen, např. králla, kráfova huba, kráFovský žampion, králůvka aj. Na Moravě jí někde říkají císařský hřib.

Náramkovitka císařská / Náramkovka cisárska

V ČSN: náramkovec císařský Catathelasma imperiále (FR.) SING. Syn.: Armillaria imperialis (FR.) QUÉL.
Klobouk je široký 80—150 mm, zprvu vypouklý, později prohloubený a na středu mírně šupinkatý, často rozpukaný, červenohnědý až hnědý, na kraji nápadně podvi-nutý. Lupeny jsou vysoké 4-6 mm, bílé až bělavé, dlouze sbíhavé na třen. Třen je dlouhý 60-120 mm a tlustý 30-45 mm, tuhý, na spodu často zahrocený a má mohutný dvojitý prsten. Dužnina je bílá, velmi tuhá, voní i chutná po mouce. Výtrusy jsou velké 11-13 x 5-6 p.m, podlouhe elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste celkem vzácně, a to na podzim (srpen až říjen) v jehličnatých nebo smíšených lesích na půdách s vápencem. Je to dobrá jedlá tržní houba s tužší dužninou, vyžadující delší tepelnou úpravu. Na Slovensku je hojnější a objevuje se i na trzích. V kuchyni je dobře použitelná do směsí, upravená jako dršťky nebo naložená v octovém nálevu. Dobře se suší. Podobá se jí čirůvka límcová ITricholoma focate(FR.) RICKEN, syn. T. robu-stum (ALB. et SCHW. ex FR.) RICKEN./, která je též jedlá, ale méně chutní Má zrzavě červený klobouk, rovněž často rozpukaný, ale na třeni jen jeden pomíjivý prstea Dříve se jí říkalo václavka císařská. Na Slovensku má dost lidových názvů, jako bešterec, bešterka, kočky, lupačky, mušky, paštery aj. (podle Šebka.)

Špička Obecná/ Tanečnica Polná

Marasmius oreades (BOLT. ex FR.) FR.
Klobouk je široký 20—50 mm, v mládí tupě kuželovitý nebo polokulovitý, pozdě- í, ji plochý. Ve středu klobouku je tupý hrbolek, na kraji zřetelné rýžky (čárky). Jinak \,i je hladký, lysý, hygrofánní, za vlhka okrový nebo hnědožlutavý, za sucha světle!. okrový až pleťový. Lupeny jsou poměrně (k velikosti klobouku) vysoké (3— 6mm), velmi řídké, za vlhka okrové, za sucha téměř bílé. Třen je dlouhý (40— 70 mm) a tenký (3—4 mm), válcovitý, rovný, velmi pružný, pevný, světle okrový, v mládí jemně plstnatý, později lysý. D u ž n i n a klobouku je bělavá, nemasitá, chru-pavčitá, chutná a voní většinou příjemně houbově. Dužnina třeně je tuhá, pružná, méně chutná. Vylučuje nepatrná množství kyanovodíku, a proto někdy voní po hořkých mandlích. Výtrusy jsou velké 8—10 x 4—5 (im, vejčitě elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste po deštích hlavně mimo les, na loukách, v zahradách, na mezích a na travnatých cestách od května do listopadu, nejčastěji v červenci. Žije v symbióze s trávami a tvoří tzv. čarovné kruhy a pruhy. Tráva v těchto kruzích je tmavší, popř. místy i mizL Plodničky špičky obecné nehnijí, ale jen zasychají a mohou po novém dešti „oživnout". Je to od nepaměti sbíraná, velmi oblíbená jedlá houba. Dodnes se prodává na trhu jako houba do polévek. K prodeji se nabízejí jen klobouky s částí třeně, větší část štíhlého třeně se odstraňuje. Pozor však při sběru! Špička obecná se může zaměnit s několika drobnými, jí podobnými houbičkami, naštěstí většinou jedlými nebo neškodnými; některé však jsou jedovaté. Nejvíce se jí podobá jedlá, ale méně dobrá penízovka dubová ICollybia dryophila (BULL. ex FR.) KUMM./. Nazývá se lidově „lesní špička". Nejedlé jsou houbičky z rodu trávnička ILeptonia (FR) QUÉL./. Místo špičky sbírali houbaři jedovatou zvonovku jarní (tab. 66) nebo dokonce málo jí podobnou a jedovatou strmělku potůčkoyou IQitocybe rivulosa (PERS. ex FR.) KUMM./. Častéji ovšem některé drobné jedovaté vlákníce. Než začnete špičku obecnou sbírat, naučte se dobře znát její poznávací znaky. Prohlédněte si její obrázek a znaky každé nalezené drobné houby, kterou považujete za špičku, srovnejte pozorně nejen s obrázkem, ale i s popisem. Tak se brzy naučíte rozeznat ji od všech podobných drobných hub a můžete ji s klidem sbírat. Špičce obecné se říká také meznička (roste i na mezích) nebo tanečnice (tančí v kruzích), čemuž odpovídá i latinský druhový název oreades - polní víly. Jiné názvy jsou ještě řebíček (na Chodsku) a trávnička (z okolí Teplic).

Čirůvka havelka / Čírovka sivá

Tricholoma portentosum (FR.) QuÉL
Klobouk má široký 40—100mm, vyklenutý, mírně podvinutý, později rozšířený,
s menším hrbolem uprostřed, dosti masitý, často zprohýbaný a na krajích rozpras
kaný, křehký. Povrch klobouku je za vlhka slizký, šedý s hnědomodravým odstínem,
ve středu bývá tmavší, paprsčitě vláknitý (žíhaný) tmavšími vlákny. Lupeny jsou tlu-1
sté, vysoké 5-10 mm a široce vykrojené, zoubkem přirostlé, bílé, mírně nabíhající
do žlutozelená. Třen je plný, dlouhý 50-100 mm a tlustý 10-20 mm, hladký, vál- :
covitý, bělavý, později vždy mírně citrónově nažloutlý, pod kloboukem našedle
vláknitý. D už ni na je neměnlivá, bělavá a křehká, mírně moučné chuti a vůně. Je
chutná a málokdy červivějící. Výtrusy jsou velké 6-7 x 4-5 um, vejčitě elip- ,
soidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Havelka roste od konce září až do konce listopadu, nejčastěji y říjnu. Najdeme i ji v jehličnatých, zvláště borových lesích na písčitých půdách. Hojná je v podhorských smrčinách. Někdy se vyskytuje ve velkých shlucích. Havelka je jed1á a dávno oblíbená tržní houba. Je značně ceněna pro své dobré vlastnosti. Hodí se do polévek a na smažení. Dá se z ní připravit houbový guláš, prejt, karbanátky a jiné pokrmy. Je dobrá i konzervovaná v octovém nálevu nebo v soli. Havelku je možno zaměnit s jinými čirůvkami, např. s jedlou čirůvkou zemní — pozemkou /Tricholoma tereum (SCHAEFF. ex FR.) KUMM7, jedlou čirůvkou stnbrošedou ITricholoma argyraceum (BULL ex ST. AM.) GILL/ nebo i s jedovatou čirůvkou žíhanou ITricholoma virgatum(FR ex FR.) KUMM./, jejíž dužnina je nasedla a velmi hořká. Nejsnadnější je však záměna se slabě jedovatou čirůvkou odlišnou (tab. 67), která má třen vždy bílý, bez citrónově žlutého nádechu stejně jako lupeny. Klobouk má zbarvený žlutozeleně, někdy až do hnědá, kdežto havelka má pokožku klobouku vždy šedočernou. Kromě toho havelku nacházíme spíše později na podzim a v jehličnatých, hlavně borových lesích, kdežto čirůvka odlišná roste převážně koncem léta a začátkem podzimu (srpen až září) a ve smíšených lesích, především pod duby. Havelka má mnoho lidových jmen, např. šedivka, černutka, skřípalka, popelka, ale také chybně václavka.

Čirůvka zelánka / Čírovka zelenkastá

Tricholoma auratum (PAUL ex FR) GILL. Syn.: Tricholoma equestre (L ex HOOK.) KUMM. Tricholoma flavovirens (PERS. ex FR.) LUND.
Klobouk je široký 30—100 mm, zprvu zvoncovitý, později rozložený, různě zpro-hýbaný, pevný, dost masitý, za vlhka slizký, většinou znečištěný, krásně zelenavě žlutý, olivově nazelenalý, často v celé ploše na vrcholku šafránově nahnědlý. Lupeny jsou vysoké 5—11 mm, živě žluté až žlutozelené, středně husté, široce vykrojené. Třen je vysoký 30—100 mm a tlustý 10—30 mm, pěkně žlutý, stejný nebo jen mírně delší než průměr klobouku, válcovitý, dole ztluštělý, pevný, tuhý, plný a vláknitý. Dužnina je bílá, u krajů zažloutlá, voní a chutná sladce po mouce, někdy i trochu po okurkách. Výtrusy jsou velké 6-8 x 3,5-5 um, vejčité, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Zelánka roste v nížinách i v horách výhradně v písčitých bóro vinách od září do listopadu (i později), obyčejně ve skupinách, často společně s havelkou. Nalézáme ji ještě po prvních mrazech. Zelánka stejně jako havelka je velmi dobrá jedlá tržní houba podzimu. V kuchyni je velice vítána, neboť se může použít do všech houbových pokrmů a lze ji konzervovat všemi způsoby. Vykupuje se i pro průmysl. Výborná je zvlášť v rýžové polévce. Zaměnit ji se smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou (tab. 69) je možné pouze z úplné neznalosti. Zelánka voní po mouce, nemá prsten ani pochvu, je žlutá (žlutozelená) v celé plodnici (tj. i lupeny a třen). Jedovatá muchomůrka zelená má výraznou pochvu a lupeny i třen čistě bílé nebo má na třeni jen málo patrnou zelenavou kresbu. Spíše se může zelánka zaměnit za čirůvku sírožlutou (tab. 67), která je však celá i v dužnině špinavě sírově žlutá a štíhlejší, nepříjemně páchne a je nechutná. Jen trochu pozorný houbař by neměl zaměnit zelánku ani za čirůvku odlišnou (tab. 67), ale při sběru se přece jen vyplatí prohlédnout pozorně třen a lupeny těchto čirůvek; zelánka má třen i lupeny výrazně žluté, kdežto čirůvka odlišná je má bílé, nejvýše ostří lupenů bývá trochu žlutě zbarvené. Ve Francii došlo v r. 1978 k těžké hromadné otravě 19 osob jedovatým pavučincem překrásným (Cortinarius splendens HRY). Postižení se domnívali, že sbírají zelán-ky. Zelánkám se někde říká strnádky nebo kateřinky, zelenky, zelinky apod. Latinský název Tricholoma flavovirens (PERS. ex FR) LUND. ex NANNF. přísluší čirůvce dubové, druhu zelánce velmi příbuznému, který roste v listnatých hájích, u nás jen vzácně. Zelánku lze zaměnit i za mírně jedovatou čirůvku sálající - Tricholoma aestuans (FR.), která má mírně nahořklou chuť.

Čirůvka dvoubarvá / Póvabnica dvojfarebná

V ČSN: čirůvka dvojbarvá Lepista saeva (FR.) P. D. ORTON Syn.: Tricholoma saevum (FR.) GlLL, Rhodopaxillus personatus (FR. ex FR.) SING. s. RICKEN
Klobouk je široký 60-150mm, lysý, hladký, později nízce sklenutý, na okraji zprvu podvinutý, barvy bělavé, nafialovělé, světle hnědé a jakoby vybledlé. Lupeny má v mládí úzké, husté, zpočátku světle nafialovělé, později špinavě zažloutlé, světlejší než povrch klobouku, vysoké průměrně 6-9 mm. Třen je krátký (40-60 mm), tlustý (15—30 mm), na bázi mírně ztluštělý, na světle fialovém podkladu jsou fialová síťkovitá vlákna tvořící uprostřed třené tmavší fialový pruh. Dužnina je bělavá, nemění barvu, chutná příjemně a voní slabě po ředkvičce. Je málokdy červiví Výtrusy jsou velké 6-8 x 4 - 5 (i,m, elipsoidní, na povrchu bradav-čité, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý, slabě narůžovělý. Roste hojně v trávě na okrajích lesa i mimo něj, na lukách a v zahradách, často v kruzích, hlavně v druhé polovině září a v říjnu, ale často až do konce listopadu, Najdeme ji někdy již zmrzlou. Čirůvka dvoubarvá je dobrá jedlá houba a patří k tržním a průmyslovým houbám. Vykupuje se společně s čirůvkou fialovou. V kuchyni má všestranné použití v přípravě pokrmů i v konzervaci. Obě tyto čirůvky jsou vhodné do směsí i do polévek. Nakládají se dobře do octa, jsou však velmi aromatické, a proto je dobré míchat je s jinými druhy. Možnost záměny je při pozorném sběru nepatrná, jen snad s některými nejedlými pavučinci, kteří však mají téměř vždy zbytky pavučinky na třeni a na okraji klobouku. Od čirůvky fialové (tab. 22] se liší hlavně barvou lupenů (dospělé plodnice čirůvky dvoubarvé nemají lupeny fialové) a většinou i barvou klobouku (čirůvka dvoubarvá mívá málokdy nafialovělý klobouk, a když, tak velmi slabě). Obě tyto čirůvky jsou stejně hodnotné. Ještě nedávno se pro ně přechodně používalo rodové jméno rudočechratka (překlad z latinského Rhodopaxilluý. Původní latinský název byl Tricholoma bicolor (PERS. ex SCHROET.) BEZDĚK.

Čirůvka fialová / Póvabnica fialová

Lepista nuda (BULL. ex FR.) W. G. SMITH Syn.: Tricholoma nudum (BULL ex FR) K.UMM, Rhodopaxillus nudus (BULL ex FR.) R. MAIRE
Klobouk je široký 60—160 mm, masitý, vyklenutý až rozložený, v mládí živě fialový, později (a na slunci) nahoře zahnědlý, s okrajem zprvu podehnutým, později tenkým a hladkým. Stářím klobouk vybledá až hnědne. Lupeny jsou dosti husté, široké, nepříliš vysoké (6—10 mm), zpočátku fialové, později lehce hnědavé. Třen je krátký (30—60 mm) a tlustý (15—20 mm), plný a pevný, živě fialový, jemně vláknitý, hladký, na bázi ztluštělý, jakoby napuchlý. Dužnina je fialová, později bledne, má chuť i vůni příjemnou, ale specifickou a dost pronikavou. Většinou nečerviví a mrazem netrpí. Výtrusy jsou velké 7-9 x 4-5,5 jxm, elipsoidní, na povrchu bradavčité, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý, slabě narůžovělý. Roste některý rok hojně v lesích všeho druhu v podzimních měsících až do zimy (v září až prosinci, nejvíce v říjnu), v nížinách i na horách. Tvoří často srostlice nebo narostlice a čarovné kruhy. Nalezneme ji i v sadech a parcích. Čirůvka fialová je chutná jedlá houba. Její plodnice jsou vytrvalé, nehnijí, dobře se přepravují, a proto i prodávají na trhu a vykupují pro průmysl. Je to houba vděčná pro houbaře, neboť s čirůvkou dvoubarvou roste až do mrazů. Dá se upravovat na všechny způsoby jako čirůvka dvoubarvá. Vhodná je zejména do polévek, omáček nebo k nakládání do octa. Vzhledem k pronikavé chuti a vůni se doporučuje nepřipravovat ji samotnou, ale ve směsi. Stejně jako u čirůvky dvoubarvé je u ní možnost záměny s některými fialovými pavučinci. Lupeny pavučinců však brzy hnědnou (rezavějí) a na třeni nebo kraji klobouku jsou zbytky po pavučince. Barevné pavučince nesbíráme vůbec. Jiné názvy čirůvky fialové jsou např. čirůvka nahá nebo rudočechratka fialová

Čirůvka májovka / Čírovnica májová

Calocybe gambosa (FR.) DONK. Syn.: Tricholoma gambosum (FR.) KUMM.
Klobouk má široký 50-120 mm, masitý, tuhý, hladký a holý, nejdříve zvonovitě klenutý, na okraji podvinutý, později plochý, bílý, bělavý, krémový až zažloutlý, ve stáří až hnědavý. Lupeny jsou dosti nízké (5—9 mm), husté, tenké, u třeně zoubkem připojené (vykrojené), zprvu bělavé, později krémové až nahnědlé. Třen je mohutný, spíše kratší (40—80 mm) a tlustý (15-40 mm), zpočátku trochu břichatý, později válcovitý, plný, hladký, bělavý až krémový, na spodu někdy nahnědlý. Dužnina je jemná, pevná a šťavnatá, s velmi příjemnou chutí a výrazně voní po čerstvé mouce. Výtrusy jsou velké 5-7 x 3—4,5 um, vejčité, hladké a bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Májovka roste již koncem dubna, ale nalézáme ji i v červnu, především však, jak naznačuje její jméno, v květnu. Vyskytuje se na travnatých místech, na loukách*: stráních, polních cestách, na okrajích lesů i v sadech. Většinou roste ve skupinách,'; pruzích a kruzích. Uvnitř lesa ji téměř nenajdeme. Je to dobrá jedlá tržní houba, která náleží k velmi oblíbeným druhům pro svou, příjemnou chuť, masitost a hlavně časný výskyt. V kuchyni ji lze použít všestranné do houbových pokrmů i ke konzervaci. Je výborná zejména v omáčkách (májovka ve smetanové omáčce) a pod maso. Možnost záměny není u májovky zcela vyloučená, a to s jedovatou vláknící začervenalou (Patouillardovou) (tab. 75), která je v mládí bílá nebo bělavá, ale dotekem nebo stářím se barví rumělkově červeně. Její lupeny jsou v dospělosti hnědé, nevoní moučně. Proto pozor na mladé plodnice této vlákníce, které mohou někdy růst již v květnu a u nichž je záměna možná! Jen těžko lze májovku zaměnit za jedlou závojenku podtrnku lEntoloma clypeatum (L. ex HOOK.) KUMM./ nebo snad za smrtelně jedovatou závojenku olovovou (tab. 76). Závojenka má masově růžové lupeny a mohutný baňatý třen, kdežto májovka má i v dospělosti bledé lupeny a válcovitý, i když někdy dosti tlustý třen. Májovka roste na jaře (duben až červen) a spíše na okrajích lesů v trávě a kravinách, kdežto závojenka olovová roste v létě (červenec až srpen) v teplejších polohách a ve světlých listnatých lesích, hlavně pod duby. Pověst o záměně májovky za závojenku olovovou vznikla asi tím, že závojence podtrnce se někde chybně, ale vytrvale říká májovka. Ovšem záměna závojenky podtrnky za závojenku olovovou je zcela možná, neboť obě houby se od sebe velmi obtížně rozlišují. (Většinou jen podle místa a doby růstu, popřípadě podle velikosti plodnic.)

Václavka obecná / Podpňovka obyčjná

Armillariella mellea (VAHL ex Fr.) P. KARST. Syn.: Armillaria mellea (VAHL ex FR.) P. KARST.
Klobouk je široký 30-100 mm (výjimečně více), zpočátku ploše vyklenutý, později rozšířený, medově, kozově až červenavě hnědý's hojnými hnědými až temně hnědými šupinkami, jichž od mírně vyniklého středu k okraji ubývá. Okraj klobouku je zprvu široký, podehnutý, později rozprostřený a často má zřetelné rýžky. Lupeny jsou vysoké 4-8 mm, bělavé, později masově červeně nebo hnědě skvrnité, ke třeni zoubkem dlouze připojené. Třen je dlouhý 50-200mm a tlustý 10-25 mm, plný, válcovitý, jemně vláknitě rýhovaný, různě tlustý, bělavý, hnědý až tmavě hnědý, směrem k bázi rozšířený. Nahoře nese blanitý a vločkatý prsten. Dužnina je převážně bělavá, nevýrazné vůně, chuti za syrová silně stahující a zatrpklé. Výtrusy jsou velké 7-9 x 5-6 ^m, elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je křídově bílý až krémový. Roste od září (kolem svátku Václava) někdy až do listopadu (výjimečně se za studeného počasí objeví již v létě). Vyrůstá v bohatých trsech z pařezů a z kořenů ; listnatých a hlavně jehličnatých stromů. Bývá velmi hojná a v lese nevítaná, neboť napadá i zdravé stromy a jako parazit působí velké škody. Je to tržní houba, ale pozor, za syrová je mírně jedovatá. Nedovařená nebo málo podušená může způsobit značné potíže v žaludku a střevech. Nejvhodnější je upravená jako příloha v octovém nálevu (s dodatečnou sterilací). Její za syrová zatrpklá chuť se úpravou mění y příjemně výraznou. Používají se především kloboučky, u mladých plodnic i části třeně. Václavka obecná je dnes souhrnný název pro několik samostatných druhů, lišících se především výskytem nebo umístěním pigmentu v plodnicích. Často se místo václavky sbírají jiné pařezové houby. Většinou jsou to houby jedlé, např. vzácná václavka bezprstenná I Armillariella tabescens (SCOP. ex STEND.) SING./, dříve strmělka hnilobná (Clitocybe tabescens) nebo některé šupi-novky, jako šupinovka kostrbatá IPholiota squarrosa (BATSCH. ex FR.) KUMM./, šupinovka slizká I Pholiota adiposa (BATSCH. ex FR.) KUMM./, šupinovka zlato-závojná /Pholiota aurivella (BATSCH. ex FR) KUMM/ a další. Jindy pokládají houbaři za václavku jedlou a chutnou opeňku měnlivou (tab. 94) nebo některé tře-penitky IHypholoma (FR) KUMM./. U nich si musíme dát pozor na silně hořkou třepenitku svazčitou (tab. 74). Třepenitka maková (tab. 74) je jedlá. Václavka obecná má mnoho lidových názvů, např. hromadilka, podpeníček, podpěnka, koženka; slovensky michalica, michalka.

Líha nahloučená / Strmulec nakopený

Lyophyllum decastens (FR ex FR.) SING. Syn.: Tricholoma aggregatum (SCHAEFF. ex SECR.) KOHN.
Líha nahloučená roste nejčastěji ve velkých trsech (20 až 60 kusů); najdeme však i jednotlivé plodnice. Klobouky jsou široké 50—120 mm, hnědavé až hnědé, dosti nepravidelné až zprohýbané, někdy i výstředné, často bývají na povrchu shrnuté a ve stáří až prohloubené. Lupeny jsou vysoké 2-8mm, bílé, bělavé až světle červenavé nebo krémové. Třené jsou většinou delší než průměry klobouků (60—140 mm) a tlusté 10—20 mm, bělavé, hnědavé, vláknité, často mírně pokrouce-né. Dužnina je špinavě bílá, na klobouku křehká a šťavnatá, v třeni vláknitá, voní a chutná velmi slabě po mouce. Výtrusy jsou velké 5,5-6,5um, kulovité, na povrchu hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Líha nahloučená roste nejvíce na podzim (v červenci až říjnu, hlavně v září) v listnatých lesích, zejména v dubinách, někdy i mimo les - na lukách a v zahradách.
Je to j e d 1 á, velmi chutná houba, již dlouho prodávaná na trzích. Lze ji v kuchyni použít do všech pokrmů i konzervovat všemi způsoby. Zaměňuje se často s dvěma dalšími líhami, a to líhou klubčitou I Lyophyllum fumosum (PERS. ex FR.) ORTON., syn. Tricholoma conglobatum (VITT.) RICKEN/ a líhou srostlou /Lyophyllum connatum (SCHUM. ex FR.) SING., syn. Tricholoma connatum (SCHUM. ex FR.) RICKEN/. Líha klubčitá roste již v létě, více mimo les, má menší, tmavě šedavé, většinou pravidelnější, na okraji podvinuté klobouky. Líha srostlá roste spíše na podzim, je velmi podobná první, ale má kloboučky bělavé až bílé. S jedovatými houbami se žádná z těchto tří líh nemůže zaměnit. Proč nejsou v seznamu tržních hub, není známo. Na trzích se dříve prodávaly všechny tři druhy, někdy i pohromadě, jako čirůvky klubčité. Z lidových názvů jsou známější: baraničky, hromaždilky či shromaždilky, matičky a vrzavky.

Šťavnatka Březnovka / Šťavnačka Marcová

V ČSN: plžatka březnová Hygrophorus marzuolus (FR.) BRES. Syn.: Limacium marzuolum (FR.) VELEN.
Klobouk je široký 40 -120 mm, tuhý, masitý, v mládí vyklenutý, později laločnatý a zprohýbaný s pokřiveným nebo popraskaným okrajem. Zpočátku je částečně bílý, bělavý, šedý s tmavšími skvrnami, později až černohnědý. Lupeny jsou vysoké 2-6mm, bílé, našedlé, krátce sbíhayé. Třen je mohutný, nepříliš vysoký (30-60mm) a tlustý 15-40mm. Často je pokřivený až natočený. Dužnina je bílá nebo nasedla, jemné nevýrazné chuti a voní po medu. Výtrusy jsou velké 7-9 x 4-5 ^m, vejčitě elipsoidní, hladké bezbarvé. Výtrusný prach je bílý. Někdy roste v březnu i dříve, hlavně však v dubnu, výjimečně ještě v květnu. Nejdříve vyrůstá ve smrčinách, později v borovinách nebo smíšených lesích v humusu pod listím. Někde je dosti hojná, ale vcelku je spíše vzácná. Klobouky nebo celé plodnice bývají pokroucené tím, jak se prodírají ze substrátu na světlo. Březnovka je jedlá, velmi chutná tržní houba. Houbaři ji velmi cení také proto, že na jaře bývá prvním vydatným úlovkem. Její plodnice jsou masité, a to jak klobouk, tak třen. Je vhodná pro všechny úpravy, doporučuje se však pokrmy z ní více solit Nedá se zaměnit se žádnou jedovatou houbou. Její pokřivené zprohýbané plodnice jsou často umazané od země a lesního substrátu, jimiž prorůstá na světlo. Lidově se jí proto říká uhelka, cikánka nebo také jiřina. Ještě nedávno měla jiné botanické jméno — šťavnatka jarní.

Hlíva ústřičná / Hliva ustricovitá

Pleurotus ostreatus (JACQ. ex FR.) KUMM.
Klobouky má masité, v mládí na okraji podvinuté a škeblovitě sklenuté, na povrchu hladké, barvy šedé, modrošedé až nahnědlé. Roste ve střechovitých trsech, plodnice vyrůstají z kmene listnatých stromů nad sebou. Klobouky mají průměr 60—180mm. Lupeny jsou bílé, později našedlé nebo nažloutlé, poměrně řídké, vysoké 5—15 mm, dlouhé a hluboce sbíhavé na krátký boční třen. Třen je téměř vždy umístěn výstředně nebo po straně klobouku, je krátký (20—60 mm) nebo téměř chybí. Je plstnatý nebo hladký, bělavý s nádechem barvy, kterou má klobouk. Dužnina je bílá, bělavá, měkká, neměnlivá a trochu tužší. Příjemně voní a chutná. Výtrusy jsou velké 8—13 x 3—4jim, válcovité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý s nafialovělým nádechem. Hlíva ústřičná roste v přírodě na podzim a v zimě (od října do března, nejvíce v listopadu a v prosinci). Najdeme ji na pařezech a kmenech listnatých stromů v místech chráněných před mrazivými větry; bývá nejčastěji na kmenech a pařezech vrby, ořešáku, jasanu, buku i dubu. Jen výjimečně se vyskytuje na jehličnatých stromech a pařezech. Roste v lese i mimo les, např. v parcích a zahradách. Je to jed1á a velmi dobrá houba, která je vítaným přínosem do kuchyně, neboť roste i v zimě a tvoří velké, masité plodnice, jež jsou vhodné v kuchyni pro přípravu nejrůznějších pokrmů. Výborná je v polévkách a omáčkách, ale i konzervovaná v octovém nálevu. Starší plodnice jsou někdy velmi tuhé. Z a m ě n i t ji s jedovatými houbami prakticky nelze. Podobají se jí jiné druhy hlív, také jedlé, např. hlíva mis-kovitá /Pleurotus comucopiae (PAUL ex FR.) KUMM/ nebo jedlá, ale tuhá hlíva dubová /Pleurotus dryinus (PERS. ex FR.) KUMM./, popřípadě i další. Jedovatá hlíva olivová lOmphalotus olearius(DC. ex FR.) SING./ je vzácná a má plodnice žlutooranžové s hnědými šupinkami. V mnoha zemích i u nás se hlíva ústřičná s úspěchem pěstuje.

Choroš oříš / Trúdnik klobůčkatý

Trsnatec oříš: Polyporus umbellatus (PERS. ex FR.) Sya: Grifola umbellata (PERS. ex FR) PIL
Plodnice oříše je podobná velké tmavší hlávce květáku nebo také mořské mycí houbě, jako již uvedený kotrč kadeřavý nebo trsnatec lupenitý. Základní třen vyrůstá ze dřeva a postupně se větví na mnoho tenkých nožek, nesoucích pravidelné, malé, okrouhlé, dovnitř prohloubené a různě zprohýbané, šedé až světle hnědé kloboučky. Trubky jsou bílé, nizoučké, na třen sbíhavé, s velmi jemnými ústími. Dužnina je masitá, bílá a tužší. Příjemně voní a chutná po oříšcích. Málo červiví. Výtrusy jsou velké 7-10 x 3-4|im, válcovité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Oříš roste na starých listnatých stromech, zejména na bucích a dubech, od července do října, nejvíce v srpna Najde se však jen zřídka.
Je to jedlá a chutná houba, která se dá v kuchyni dobře použít. Plodnice vydrží v chladu i několik dní. Musí se déle připravovat, neboť má jako všechny chorošovité houby tužší dužninu. Je chutný připravený jako guláš, jemně ochucený česnekem, nebo se hodí např. pro přípravu houbového rizota, ale i dalších houbových pokrmů. Nedá se zaměnit za jedovatou houbu.

osporka mlynářka / krásnopórovec ovčí

Albatrellus ovinus (Schaeff. ex Fr.) Kotl. et Pouz. Syn.: Polyporus ovinus (SCHAEFF.) ex FR.
Bělavá houba z podhorských lesů, oblíbená na přípravu houbového prášku. Klobouk je světlý, bělavý, nepravidelný, masitý a na temeni často rozpukaný, široký 30-100 mm. Trubky jsou bílé, později nažloutlé, nízké (2-4 mm), mírně na třen sbíhající. Ústí trubek jsou velmi jemná. Dužnina je bílá, později citrónově žloutnoucí, velmi tuhá, nečervivějící, nevýrazné vůně a chuti. Výtrusy jsou velké 3,5-4,5 x 3-4 (xm, téměř kulovité, bezbarvé, neamyloidní. Výtrusný prach je bílý. Třen je krátký, bílý a tuhý.
Mlynářka roste v létě a na podzim (v červenci až v říjnu, nejvíce v září) ve všech lesích, hlavně však jehličnatých, nejčastěji podhorských. Tato tržní houba je jedlá, ale značná tuhost dužniny omezuje její použití. Menší stravitelnost se dá napravit delším dušením nebo vařením, zejména, když se vezmou k přípravě pouze mladé plodnice. Dobře se připravuje. Jako tržní houba je určena především pro průmyslové zpracování (extrakt, prášek), ale prodává se i na trhu. Doma se konzervuje do octového nálevu nebo se z ní připravuje houbový prášek. Jméno mlynářka vzniklo současně se jménem žemlička, která patří velmi příbuzné houbě krásnoporce žemličce (tab. 14), a to ve vztahu k její barvě. Bílá mlynářka připomíná bílou mouku, okrově zbarvená žemlička již upečenou žemli. Tato přirovnání nám pomohou již natrvalo obě houby správně rozeznat a pojmenovat. Žemlička je méně tuhá, a proto hodnotnější. Jiná jména pro mlynářku jsou choroš ovčí, krásnoporka ovčí, kobylí hlava, šafářka aj.Krásn

Krásnosporka žemlička / Trudničník zrastený

V ČSN: žemlička Albatrellus confluens (Alb. et Schw. ex Fr.) kotl. et Pouz. Syn.: Calopus confluens (ALB. et SCHW. ex FR.) QuÉL.
Žemlově hnědá houba jehličnatých lesů, příjemného vzhledu. Klobouk je žemlové barvy, s okraji často červenohnědými, laločnatý. Několik klobouků i třeňů bývá srostlých v trsy, měřící v průměru až 400 mm (odtud latinské jméno - confluens = splývavý). Jednotlivé plodnice mají klobouk široký 30-100 mm. Trubky jsou nízké (2-5 mm), bílé, na třen sbíhavé; jemná ústí jsou též bílá. Dužnina je bílá, později načervenalá, nevalné chuti a vůně, tuhá, nečervivějící. Výtrusy jsou velké 4,5-5 x 3-3,5 um, vejčité, hladké, slabě amyloidní. *) Výtrusný prach je bílý. Krátký, bílý třen mívá-někdy dutinu. Roste v jehličnatých lesích od července do října, nejhojněji v září. Často se najde ve větším množství a někdy i ve velkých trsech.
Je v mládí j e d 1 á a je zařazená do tržních hub, avšak stejně jako mlynářka (tab. 15) je tuhá, a tím méně stravitelná. Po dobré úpravě je možno mladé plodnice zpracovat do pokrmů doma. Na trzích se občas prodává, i když je podle čs. státní normy určena jen pro průmyslové zpracování. Zaměnit ji za jedovatou nebo za jinou jedlou houbu prakticky nelze. Od mlynářky (tab. 15) se žemlička rozliší docela dob-; ře podle barvy klobouku. Dosti vzácná a také jedlá krásnoporka hřebenitá I Albatrellus cristatus (Pers. ex FR.) KOTL. et Pouz./, která roste v listnatých lesích • hlavně pod buky, se od žemličky i mlynářky liší hnědozelenou barvou klobouku. Krásnoporce žemličce se říká krátce žemlička. Dříve se jmenovala také choroš splývavý nebo krásnoporka splývavá. Lidově se jí říkalo např. šafářka nebo psí kuřátko.
*) Amyloidní, tj. barví se jodem modře

Trsnatec lupenitý / Třsovnica lupeňovitá

V ČSN: trsnatec dubový Grifola frondnsa (DiCKS. ex FR.) S. F. Gray
Velmi zajímavá houba tvořící trsy složené z mnoha set klobouků. Trsy mají hmotnost někdy i přes 30 kg a tvoří velkou „hlávku", někdy širokou až 600 mm. Základní mohutný třen, vyrůstající obyčejně na dubovém kmeni, se mnohonásobně větví a končí jednostrannými, lopatkovitými, polokruhovitými, našedlými či hnědavými kloboučky, připomínajícími lupeny nebo lopatky. Trubky jsou nízké (1-3 mm), na třen sbíhavé, bílé, s velmi jemnými a drobnými ústími. Dužnina je bílá, příjemně vonící a chutnající, tuhá, nečervivějící. Výtrusy jsou velké 5-7-x 3,5-4,5 |j.m, vejčité, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Trsnatec lupenitý se vyskytuje ve vlhkých listnatých lesích koncem léta a na podzim, ale celkem výjimečně. Roste většinou na dubu.
Trsnatec lupenitý je jedlý, ale ze tří dále jmenovaných, trsnatým vzrůstem si podobných hub nejtužší, a proto pro kuchyňské uprotřebení méně ceněný. Přesto je v kuchyni vítán. Snadno se přepravuje a uchovává. Plodnice jsou mohutné, složené z velkého počtu větví a větviček, které při pohledu shora tvoří soustředné kruhy. Nedá se zaměnit za jedovatou houbu. Podobá se jedlému kotrči kadeřavému (tab. 7) nebo choroši oříši (tab. 16), jehož trsy jsou utvořeny z drobných, kulatých, různě zprohýbaných kloboučků. Všechny tyto trsnaté, vzrůstem si podobné houby jsou chutné, zejména jejich mladé plodnice. Dá se z nich dobře připravit „dršťková" polévka téměř nerozeznatelná od pravé. Vzhledem ke svému hostiteli dubu se též jmenoval choroš dubovník nebo také choroš dubový.

Stroček trubkovitý / Lievik trubkovitý

Craterellus cornucopioides (L. ex Fr.) Plodnice jsou nálevkovité a podobají se trumpetkám. Jsou vysoké 30—80 mm a široké 30-40 mm (většinou menší), duté, na okrajích podvinuté, zvlněné a někdy roztřepené. Na vnější straně jsou žilkované vrásčité, šedavé až modročerné, uvnitř tmavě hnědé až černé, jemně šupinkaté. Od výtrusného prachu bývají bíle nebo šedě ojíněné. D u ž n i n a je tence masitá, dole dosti tuhá, tmavě hnědá až černi Má příjemnou, ale nevýraznou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 12-14 x 7-9 n.m, vejčitoelipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Stroček trubkovitý roste v lesích všeho druhu, zvláště listnatých a hlavně pod buky. Najdeme jej v nížinách i v podhorských polohách, nejvíce koncem srpna a počátkem září, ale za příhodného počasí se vyskytne i v červenci a koncem září. Roste na stinných a vlhkých místech v kruzích a pruzích. ]e ještě dost hojný, ale málo se sbírá, ačkoliv jde o velmi dobrou tržní a odpradávna sbíranou houbu. Po deštích jsou její plodnice zcela černé a nevzhledné. Stroček trubkovitý je jedlý a velmi dobře využitelný. Dobře se suší, je vhodný do polévek a již od dávných dob se používá do jihočeského jídla kuby, které se jím barví do tmavá. Mnozí houbaři si velmi cení houbového prášku z usušených a rozmělněných stročků jako koření k dochucování pokrmů. Stroček se může upravovat i nadrobno rozsekaný a usmažený jako tzv. husí krev. Nedá se zaměnit se žádnou jedovatou houbou. Je proto vhodný pro začínající houbaře, kteří o tuto chutnou, i když vzhledově nepříliš lákavou houbu mohou bez nebezpečí rozšířit svůj sortiment sbíraných hub. Stroček trubkovitý je všeobecně znám pod jménem kominíčci říká se mu však také trubky, černé kornoutky, pantoflíčky, trubci apod.

Pstřeň Dubový / Pečeňovec dubový

PSTŘEŇ DUBOVÝ / PEČEŇOVEC DUBOVÝ,m Fistulina hepatica (Schaeff. ex FR.) "
Plodnice je masitá, protáhlá nebo polokruhová, široká 100-220 mm a tlustá 30-80 mm, někdy však dosahuje i větších rozměrů. Připomíná volský jazyk. Na povrchu je vláknitá, oranžově červená nebo purpurově masová a na průřezu připomíná krvavé maso. Ve stáří je až hnědá. Je přirostlá ke dřevu bokem nebo velmi krátkým postranním červenohnědým třeném. Mladé plodnice roní červenou tekutinu. Trubky jsou zcela samostatné, původně od sebe oddělené, jakési úzké pohárky, mezi sebou jen lehce spojené, ale tvořící souvislou vrstvu. Ústí trubek jsou jemná, okrouhlá, zpočátku bělayá, žlutavá až konečně červenohnědá. Dužnina je velmi šťavnatě masitá, zprvu jemná, masově červená, později těžká, podélně vláknitá a pestrá. Má příjemnou houbovou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 4-5x3-4 |xm, vejčité, krátce elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je rezavý. Roste v létě a na podzim (červenec až září), u nás již dosti vzácně jako parazit na kořenech, pařezech nebo kmenech živých dubů nebo buků a někdy i na kořenech jiných listnáčů. Vyskytuje se v lesích i ve stromořadích. Často však roste vysoko na kmenech vzrostlých stromů, takže houbař se k této pochoutce dostane pouze po žebříku. Pstřeň dubový je pozoruhodná jedlá houba, odedávna počítaná mezi tržní houby hledané pro kuchyň, zejména pro svou podobnost masu. Velmi vhodná je na guláš, ovar a též připravovaná jako hovězí jazyk. Je však trochu tuhá a suší se dosti špatně. Někteří lidé si ji chválí naloženou v octovém nálevu (samozřejmě nakrájenou na vhodné hranolky nebo tlustší plátky). Je to výjimečně nápadná houba, dříve velmi známá pod jménem volský jazyk. Není možno ji zaměnit, neboť se jí nepodobá žádná jiná houba. Lidový název kromě volského jazyka je masojed, jelení jazyk, dubové maso aj.

Tak a zase pár dní pauza

někam jsem si založil knihu, co to z ní skenuji, takže se nedá nic dělat. Sám toho rozhodně o houbách nevím dost, abych sem něco napsal, a vlastně, když už to má být komplet skenovaná celá kniha, tak by to ani nebylo vhodné. Takže poprosím vás, které to tu zajímá: Počkejte, ono se bude pokračovat, ale tak za dva tři dny. Snad. Pochybuji, že by se bichle ztratila nějak definitivněji.

Liška obecná / Kuriatko jedlé

Cantharellus cibarius FR. Všeobecně známá a ceněná houba, dříve často masově rostoucL Celá plodnice je okrově žlutá nebo bělavá. Klobouk má okraj často podvinutý, později laločnatý, na okraji nepravidelně zprohýbaný. Je tuhý, ve stáří uprostřed prohloubený, široký 10-88mm, okrově žlutý. Žilky (lištny) jsou vidlicovitě rozdělené a propojené přehrádkami, vysoké až 3 mm, tlusté, sytě žluté, sbíhající pozvolna daleko na třen. Třen je krátký (30-60 mm), tuhý plný, tlustý 10-25 mm, stejně nebo světleji zbarvený než klobouk, dolů zúžený. Dužnina je uvnitř plavá, neměnlivá, příjemně voní a má mírně štiplavou chuť. Je však trochu tuhl Nečerviví, tzn. že téměř nikdy nebývá napadená hmyzem. Výtrusy jsou velké 8-11 x 5-6 |j,m, krátce elipso-idní, hladké, bezbarvé s tukovými kapkami. Výtrusný prach je bledě žlutavý.
Liška obecná roste často ve velkém množství hlavně v jehličnatých lesích, nejvíce borových, mezi borůvčím. Najdeme ji od června do pozdního podzimu, hlavně však v srpnu a v září. V listnatých lesích roste světlejší, ale stejně dobrá varieta.
Liška obecná je jedlá, odpradávna uznávaná prvotřídní houba, vhodná pro nejrůznější úpravy v kuchyni. Je ceněna také proto, že je odolná při dopravě a málo červiví Je předmětem světového obchodu houbami. Např. z Polska se jí vyváží stovky tun. Při přípravě pokrmů pamatujeme na to, že je pro svou tuhost dosti těžko stravitelní Proto ji předem vždy dobře podusíme. Nejlépe je rozemlít ji na masovém strojku a nepřidávat mnoho vajec ani tuku. Je velmi chutná v mléčných kyselých polévkách. Liška se dosti špatně suší a po usušení je velice tuhá. Je vhodná pro přípravu houbového prášku. Lišce obecné je podobná lištička pomerančová IHygrophoropsis aurantiaca (WULF. ex FR.) R. MAIRE/, která je méně hodnotná, ale nikoliv jedovatá. Podobá se jí též lišák zprohýbaný (tab. 9) a jedlá liška nálevko-vitá {Cantharellus tubaeformis FR.), která má hluboce vmáčklé klobouky, žlutošedé až šedé lištny, tenkou dužninu a je žlutohnědá. Od lišky pravé se snadno rozezná. Dříve mnozí houbaři sbírali jen některé hřibovité houby, lišky a snad ryzce pravé. Ostatní houby byly pro ně „prašivky".
Na Slovensku se lišce obecné říká kuriátka, na Českomoravské vrchovině kuřát
ka. Má i další lidové názvy, jako kořátka, kurČata, kuřičky aj.

Lišák zprohýbaný / Jelenka poprehýbaná

Dentinum repandum (L. ex FR.) S. F. GRAY Syn.: Hydnum repandum L ex FR. Klobouk je bělavý, krémově až žlutě oranžový, suchý, tuhý, masitý, v mládí sklenutý, později rozložený, průměru od 30 do 150 mm (obvykle však menší), nepravidelně zprohýbaný a dosti křehký. Na spodu klobouku jsou nestejně dlouhé a křehké ostny, které sbíhají až na třen. Třen je krátký, bělejší než klobouk a většinou výstředně usazen. Bývá vysoký 20—70 mm a tlustý 5—20 mm. Dužninu má tento lišák křehkou, bělavou, příjemně vonící, s mírnou chutí, nečervivou, ale dosti tuhou. Výtrusy jsou velké 7—10 x 7—8 |i.m, téměř kulovité, hladké nebo jen slabě síťkované, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.
Roste hojně v lesích listnatých i jehličnatých od července do října, často spolu s liškou obecnou. Lišák zprohýbaný je dobrá jedlá užitková houba. Uplatní se hlavně ve směsích. Při použití v kuchyni pamatujeme, že jde o tuhou houbu, vyžadující delší tepelnou úpravu podle vhodného kuchařského předpisu. Zaměnit s jedovatou houbou ji nelze. Malé plodničky se velmi podobají lišce obecné (tab. 10) a na trhu k ní bývaly často přimíchávány. Někdy se snad může také zaměnit za lištičku pomerančovou I Hygrophoropsis aurantiaca (WULF. ex FR.) R. MAIRÉ/, která je však intenzivněji pomerančově zbarvená, má tenčí třen a především lupeny, nikoli ostny jako lišák. Jiné jméno je např. lošák bílý nebo lošák zprohýbaný. Někteří houbaři se zbytečně této houbě vyhýbají. Objevuje se i ryšavá forma zbarvená rezavě oranžově, která je stejně jedlá a dobrá. Některými autory je uznávána za samostatný druh (Dentinum rufescens). Lišáku zprohýbanému se lidově často říkalo bílá nebo nepravá liška, popřípadně podlišák.

Lošák jelení / Jelenkovec Škřidlicovitý

Hydnum imbricatum L ex FR. Syn.: Sarcodon imbricatus (FR.) P. KARST.
Jde o velmi typickou houbu se šupinami na povrchu klobouku a ostny na jeho spodní straně. Zbarvení lošáku jeleního připomíná barvu jelení zvěře. Klobouk je hnědý, silně dužnatý, ve středu vmáčklý, na povrchu šupinatý, průměru 100— 220 mm. Velké, tlusté, šedohnědé, odstávající šupiny jsou uloženy v soustředných kruzích; nejhustší jsou na vmáčklém temeni klobouka Šedohnědé, dlouhé a husté ostny (bodliny) sbíhají hluboko na třen. Třen je krátký (30-50 mm), pevný, plný, dolů se mírně zužující, světle hnědý až šedohnědý. Dužnina je dosti křehká, běla-vá až bělošedá, nahořklá, u starších plodnic až hořká. Výtrusy jsou velké 6—7 \un, kulovité, ostnité, žlutohnědé. Výtrusný prach je hnědý. Roste nejvíce v podhorských polohách koncem léta a na podzim (od konce července do září, hlavně v srpnu) v borových a smrkových lesích na písčitých půdách. V posledních letech je její výskyt u nás malý. Lošák jelení je j e d 1 ý, ale kromě nahořklé chuti je také tuhý, takže se musí déle vařit nebo dusit. Může se také sušit nebo nakládat do octového nálevu. Pro přípravu pokrmů jsou vhodné mladé plodnice, jejichž mírná hořkost správnou úpravou mizí. Někde lošák suší a drtí na prášek, jímž dochucují pokrmy. Lošák jelení se u nás smí prodávat na trhu. V Polsku např. nechybí na žádném trhu, kde se prodávají houby. U nás se na trzích objevuje jen zřídka. Při sběru hub jej však určitě najdeme a oceníme. Především u něj nehrozí nebezpečí záměny s jedovatou houbou. Snad se dá splést jen s nejedlým a podstatně menším lošákem hořkým (Hydnum scabrosum FR), který má světlejší klobouk, kaštanově hnědé, velmi drobné šupinky a silně hořkou chuť, nebo také s pouze v mládí jedlým lošákem tuhým (Hydnum compactum PERS.), který bývá menší, s hustými, tenkými, hnědavými a na špičce bledými ostny. Lidové názvy jsou Jelenka, srnka, masohub, medvědí ucho, medvědice aj.

Kotrč kadeřavý

Sparussis crispa Plodnice jsou velké, trsovité, trochu podobné mořské mycí houbě. Bývají široké i vysoké až 300 mm, jsou složeny z různě kadeřavě zprohýbaných větviček plsťové, žlutavé až hnědavé barvy. Váží někdy i několik kilogramů. Třen, z něhož se plodnice větví, bývá tlustý až 80 mm a vysoký až 60 mm; jindy je naopak zakrnělý. Dužnina je chutná, příjemně voní, je tužší, jedlá, téměř nečervivějící. Výtrusy jsou velké 6—7,5 x 4—5 |i,m, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je okrový. Roste u kořenů borovic nebo modřínů, od července do října, hlavně v srpnu a září. Někdy bývá dosti hojný. Nález kotrče znamená pro houbaře vždy vydatný úlovek. Kotrč kadeřavý je jedlá, velmi dobrá a na trzích vyhledávaná houba také proto, že nehnije, nýbrž zasychá. V chladu vydrží několik dní beze změny. Je vhodný pro všechny způsoby konzervace v domácnosti, včetně sušení. Lze z něj připravit různé pokrmy, nutno však pamatovat na delší tepelnou úpravu, neboť jeho dužnina je dosti tuhá. Je vhodný pro přípravu „dršťkové" polévky. Sběr je bezpečný, protože jej nemůžeme zaměnit za žádnou jedovatou houbu. Z neznalosti bývá někdy zaměňován za jedlé choroše, a to za trsnatec lupenitý (tab. 14) a za choroš oříš (tab. 16). Všechny tyto dosti si podobné houby (kotrč kadeřavý, trsnatec lupenitý a choroš oříš) patří k druhům, které u nás tvoří největší plodnice. Ovšem vůbec největší piodnice z našich hub má trsnatec obrovský /Meripilusgiganteus(PERS. ex FR.) P. KARST.); byly nalezeny jeho plodnice o hmotnosti 25 kg i více. Tento trsnatec je sice jedlý, ale velmi tuhý.