Houby a houbičky

Wednesday, November 30, 2005

Klobouk

3. TYPY KLOBOUKU
a - kulovitý, b - polokulovitý, c - vejčitý, d - válcovitý, e - kuželovttýrf — ivoncovitý, g - nálevkovitý, h - plochý, i - klenutý.
Barva klobouku bývá velmi rozmanitá. Mnohé houby přímo hýří barvami, především holubinky, čirůvky, muchomůrky i některé hřiby. Často jedna barva přechází do druhé a mění se během růstu plodnic ve zcela jemných odstínech, Pro mnohé druhy je barva klobouku velmi charakteristická, u jiných proměnlivá, často podle podmínek místa růstu, průběhu počasí atd. Například u některých holubinek mají plodnice stejného druhu různě zbarvené klobouky.
Trubky (rourky) hřibovitých hub jsou buď krátké (nízké) nebo dlouhé (vysoké), od dužniny klobouku snadno oddělitelné nebo neoddělitelné, přirostlé k třeni, vykrojené, volné, ven vyklenuté, na třen sbíhavé (hřib dutonohý) apoil. Výlka tru-

4. CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY KLOBOUKU
a - klobouk s ostrým hrbolem a hladkým okrajem, b - klobouk s tupým vrcholem a rýhovaným
okrajem, c - klobouk vmáčklý se zvlněným okrajem, typ hymenoforu, d - trubky, e -lupeny,
f - ostny; okraj klobouku: g - rovný (ostrý), h - podvinutý, i - tupý (zaoblený); umístění třené:
j - středové (centrální), k - mimostředové (excentrické), 1 - postranní (laterální).
bek (obr. 5) je u některých druhů důležitá a uvádí se také v milimetrech. Barva trubek je rovněž důležitým znakem; zjišťujeme ji na překrojené plodnici. U mnohých druhů se na vzduchu vlivem oxidace mění (modrá, zelená apod.). U mladých hub bývá bílá, bělavá, hnědavá, žlutavá, žlutozelená nebo žlutohnědá

Tuesday, November 29, 2005

Hlavní znaky hub

Plodnice velkých hub jsou různě utvářené. Liší se navzájem tvarem (obr. 1), velikostí, barvou i vlastnostmi dužniny. Mohou být kloboukaté (s rozlišeným kloboukem a třeněm - obr. la-d) a nekloboukaté. Neklóboukaté plodnice (obr. le-j) mohou být keříčkovité (kuřátka), kulovité (pestřce, pýchavky, lanýže - obr. 2a-c), miskovi-té (mísenka), pohárkovité (stročkovec), kornoutovité (stroček), kalichovité (deštice) aj. U smržů ie sice klobouk rozlišen, ale celá plodnice je dutá a tvoří jeden celek (obr. 2d). Klobouk (lidově hlava) je hlavní částí plodnice. Tvar klobouku bývá různý, např, kulovitý, polokulovitý, vejčitý, válcovitý, kuželovitý, zvoncovítý, klenutý, plochý a nálevkovitý (obr. 3). Může mít ostřejší nebo tupý hrbol, popř. může být vmáčklý (obr. 4a-c). Na jeho spodní straně jsou buď trubky (rourky), lupeny nebo ostny (obr. 4d-f), popř. žilky (lištny) Na jejich povrchu, u hřibovitých a chorošovitých uvnitř trubek, se vytváří tenká vrstvička hustě vedle sebe postavených kyjovitých buněk zvaná rouško - hymenium (viz str. 14). Průměr (velikost) klobouku je velmi rozdílný podle druhu, stáří a životních podmínek houby. Údaj Oiprůměru klobouku je však velmi důležitý. Udávají se rozměry dospělých plodnic, a to v milimetrech (popř. i v centimetrech). Například některé penízovky mají průměr 10 až 20 mm, bedly, hřiby a žampiony od 50 do 100 mm, ale i 300 mm i více. Povrch klobouku může být hladký, rýhovaný, vláknitý, hrbolatý, jamkatý nebo vrásčitý. Dále může být lysý, plstnatý, vločkatý nebo šupinatý, suchý nebo slizký či lepkavý, matný nebo lesklý, se zbytky plachetky nebo bez nich. Posuzuje se, zda může přijímat vlhkost (je-li hygrofánní) a zda lze pokožku sloupnout (např. u klouz-ků) nebo ne. Okraj klobouku bývá rovný, zvlněný nebo zprohýbaný, podvinutý, ostrý nebo zaoblený, se zbytky plachetky nebo bez nich (obr. 4g-i)

Monday, November 28, 2005

Určování hub

Rody a druhy hub se rozlišují posuzováním znaků plodnic, nikoliv vegetativního těla hub - mycelia. Na plodnicích tzv. velkých hub - makromycet - můžeme posuzovat znaky, které postihneme pouhými smysly, především zrakem; říkáme jim znaky makroskopické (pozorovatelné bez mikroskopu). Můžeme tak posuzovat typ plodnice, tvar i povrch klobouku a třeně, výšku i tvar trubek, lupenů či ostnů (na průřezu plodnice), jejich hustotu, barvu atd. Poněvadž makroskopicky většinou pozorujeme znaky týkající se plodnic a jejich částí, hovoříme také o posuzování morfologických znaků.
Ke studiu vnitřní stavby plodnic (anatomických znaků), jako je struktura dužni-ny, vnitřní stavba rouška či técia, tvar i povrch výtrusů atd., nutně potřebujeme mikroskop. Proto tyto znaky nazýváme mikroskopické.
Mnohé druhy hub můžeme rozlišovat i chemicky, tj. pomocí chemických činidel, jimiž se dužnina různých druhů odlišně zbarvuje. Tím se dají navzájem rozlišit i vzhledově velmi podobné druhy, např. různé druhy žampionů a holubinek.
Protože však většina houbařů nemá ani mikroskop, ani možnost použít chemická činidla, zaměříme se v této příručce na rozlišování hub především podle makroskopických znaků. Také většina hub zobrazených v této příručce se dá celkem spolehlivě poznat pečlivým a pozorným srovnáváním jednotlivých znaků nalezených hub s popisem a obrázkem dané houby. (Ovšem při sebemenší pochybnosti, zvláště jde-li o možnost záměny s jedovatou houbou, je nutné bud se obrátit na mykologickou poradnu, popř. mykologický kroužek, nebo raději takovou houbu vyřadit.)
Podmínkou pro spolehlivé určování hub podle makroskopických znaků jsou celé, dobře vyvinuté,, nepoškozené plodnice.

Sunday, November 27, 2005

Různá jména hub

Agaricus nudus Bulliard, 1789
Agaricus nudus Bull. ex Fries
Tricholoma nudum (Bull. ex Fr.) Kummer, 1874
Rhodopaxillus nudus (Bull. ex Fr.) Maire, 1914
Lepista nuda (Bull. ex Fr.) Cooke, 1884
Lepista nuda (Bull. ex Fr.) W. C. Smith
Jméno Agaricus nudus Bulliard, 1789 - ve své době platné, protože houby (tj. jejich jména) se tehdy řídily linnéovskou nomenklaturou. Dnes je však považujeme za neplatné, jako všechny popisy před r. 1821.
Agaricus nudus Bull. ex Fries, 1821 - Fries převzal Bulliardovo pojmenování, tj. r. 1821 bylo platně publikováno.
Tricholoma nudum (Bull. ex Fr.) Kummer, 1874 - Kummer po oddělení rodu Tricholoma od Agaricus přeřadil náš druh do tohoto rodu. Rhodopaxillus nudus (Bull. ex Fr.) Maire, 1914 - Maire oddělil od Tricholomy druhy s růžovým výtrusným prachem a zařadil do tohoto rodu i čirůvku fialovou. Toto jméno bylo používáno asi 20 let.
Lepista nuda (Bull. ex Fr.) Cooke, 1884 - Bylo zjištěno, že W. G. Smith povýšil Friesův podrod Lepista na rod mnohem dříve, než popsal Maire rod Rhodopaxillus; Cooke první k tomuto rodu přiřadil Agaricus nudus. Když byla prokázána totožnost rodů Rhodopaxillus Maire = Lepista W. G. Smith, musí platit toto poslední pojmenování, protože bylo uveřejněno dříve. Zkratky křestních jmen W. G. Smitha se uvádějí proto, že existují i jiní Smitiiové, kteří popisovali houby (např. A. H. Smith). Takových příkladů by se dalo uvést mnoho.
Tento poslední latinský název je platný. Český název čirůvka fialová se vžil již před desítkami let a je pokládán za vhodnější než čirůvka nahá (nudus - nahý); je opět platný i dnes.
Přechodně se jí říkalo rudočechratka (Rhodopaxillus) a naštěstí jí nikdo nezačal říkat kráska či pěknice (Lepista) nahá (nuda), což by odpovídalo překladu z latiny.
Další podrobnosti zájemce najde v příslušné odborné literatuře.

Thursday, November 24, 2005

Názvy hub

Nezasvěceného čtenáře udivuje, proč je nutné uvádět u hub latinská jména a neví TO znamenají zkratky, závorky a tečky za latinským názvem. České a slovenské názvosloví nebylo dlouho ustálené a ani dnes nepoužívají všichni autoři důsledně lýchž českých názvů. Zejména v Čechách a na Moravě existovalo odpradávna mno-. ho krajových názvů hub, které se dostávaly do literatury podle rodiště autorů. Mno-I hé slovenské názvy byly vytvořeny poměrně nedávno. Určitý pořádek do názvů, I právě u tržních hub, byl vnesen Čs. státní normou (ČSN 48 0620) v r. 1953. V této I C'SN je obsažen seznam tržních hub s českými a latinskými názvy. Je to tedy úřední liuznam, v němž bylo použito nejvhodnějších českých názvů na základě dohody I význačných mykologů a odborníků (F. Smotlacha, A. Pilát, J. Herink, Kv. Kunc, K. |Kříž, M. Smotlacha a další).
Dalším velmi pozitivním krokem v této věci bylo nové vydání publikace Veselý-|Kotlaba-Pouzar: Přehled československých hub v r. 1972. Tato publikace popisuje přes 400 druhů hub a její autoři ve spolupráci s dalšími mykology věnovali velkou čči volbě dvouslovných českých názvů hub. Většinou použili osvědčené a v myko-Ilogické literatuře i mezi houbaři dlouho používané názvy, které pokud možno vysunují i některé významné vlastnosti houby a které doporučovala Čs. mykologická společnost. Soudíme, že by bylo vhodné, aby se v české mykologické a zvláště populární literatuře používalo jednotné české názvosloví hub. Proto i v této příručce respektujeme názvosloví použité v uvedené publikaci (až na výjimky, např. u Amanita pantherina je použito české jméno panterova a nikoliv tygrovitá). Tam, kde se české nebo latinské názvy uvedené v seznamu ČSN neshodují s názvy používanými v této publikaci, uvádíme je jako synonyma. Ve stati citující ČSN a její seznam hub uvádíme odlišné názvy v závorce.
Za českým názvem je vždy uveden i latinský název, aby bylo jednoznačně jasno, o který druh houby jde. U popisů jsou uvedena i jiná česká, popř. lidová jména hub, která čtenáři mohou znát. Například už nepoužíváme název suchohřib pro hřib hnědý (Boletus badius), nebo satan je pouze hřib satan (Boletus satanáš) a nikoliv hřib žlučník (Tylopilus felleus), kterému ještě stále mnoho lidí chybně říká satan. Také již neříkáme rudočechratka fialová, nýbrž čirůvka fialová (Lepista nuda).
Každá houba, podobně jako živočich nebo rostlina, má svůj název. Vědecký název druhu je vždy vyjádřen dvěma slovy (je binomický). První slovo určuje příslušný rod a druhé (přívlastek) patří druhu. První je v češtině i v latině vždy podstatné jméno a druhé obvykle přídavné. Například úplné vědecké jméno holubinky mandlové je Russula vesca Fr. Za latinským názvem houby se vždy uvádí jméno nebo zkratka jména autora, který houbu první popsal. Základními pracemi pro pojmenování hub byly uznány A. B. Pessoon: Synopsis methodica fungorum z roku 1801, která platí pro houby břichatkovité (Gasteromycetes), a E. M, Fries: Systema mycologium z roku 1821 pro ostatní houby. Jména hub od starších autorů se uznávají jen pokud je oba výše uvedení mykologové uvedli ve svých pracech. Holubinku mandlovou popsal švédský mykolog E. M. Fries, který má zkratku Fr., a proto správný latinský název je Russula vesca Fr. Francouzský mykolog Bulliard uveřejnil jméno hřibu obecného před rokem 1821, Fries je převzal, a proto píšeme správný název Boletus edulis Bull. ex Fr. Ještě si všimneme pro informaci čtenářů změn při pojmenování čirůvky fialové:

Wednesday, November 23, 2005

Třídění hub II

Z lupenatých hub jsou zvláště významné rody a druhy z těchto čeledi: hlívovité (Pleurotaceaé), šťavnatkovité (Hygrophoraceae), čirůvkovité (Tricholomatacmé), muchomůrkovité (Amanitaceae), žampiónovité (Agaricaceae), límcovkovité (Strop- ■■. hariaceae), slizákovité (Gomphidiaceae), hlavně však hřibovité*) (Bolctaveae)', a holubinkovité (Russulaceae) s důležitými rody holubinka a ryzec.
*) Do řádu Agaricales (lupenatých) patří tedy v systematice i čeleď hřibovitých, kteří Jsou vývojově starSí než houby s lupeny. Praktická mykologie délí zjednodušeně houby na hřibovítí (• trubkami) a lupenaté (s lupeny).

Z řádu nelupenatých není v této příručce zobrazeno mnoho druhů, ty však patří nejméně do šesti různých čeledí. Například stročkovec a kuřátka patří do čeledi stročkovcovité (Gomphaceae), kotrč kadeřavý do čeledi kotrčovité (Sparassida-tvae), jedlé lošáky do čeledi plesňákovité (Thelephoraceae), liška obecná a stroček trubkovitý do čeledi liškovité (Cantharellaceae). V čeledi chorošovité (Polypora-ťťae) je několik jedlých chorošů, jako krásnoporka žemlička a krásnoporka mlynářka.
Tento velmi stručný a neúplný přehled třídění hub může čtenáři poskytnout jen určitou představu o systému hub, popř. usnadnit orientaci těm, kteří se ze zájmu chtějí více poučit v obsáhlejší odborné literatuře. Kromě toho snad přispěje i k lep-Símu pochopení některých pojmů, jako např. vyšší houby, pravé houby, velké houby utd.
Praktický význam pro houbaře mají z velkého množství hub jen houby, které Ivoří velké plodnice.
Pojem vyšší houby vyjadřuje vývojové hledisko a zahrnuje skupinu hub, jejichž lélo i životní pochody jsou na vyšším stupni vývoje než je tomu u skupiny nižších hub (např. u plísní).
K vyšším houbám však také patří mnoho čeledí, které tvoří jen malé plodnice nebo je netvoří vůbec. Tyto houby nejsou důležité z houbařského hlediska, nepatří do skupiny makromycety a tato příručka se jimi nezabývá, i když některé z nich jsou velmi významné z národohospodářského hlediska.

Tuesday, November 22, 2005

Třídění hub

Houby (Fungi-Mycota) stejně jako ostatní živé organismy zařazujeme do určitého systému, abychom se mohli orientovat v bohatství jejich druhů a rozmanitosti forem. Systém hub je značně složitý a neustále se zdokonaluje podle nových poznatků vědecké mykologie. I pro houbaře je zajímavé a také prospěšné vědět něco o zařazení a třídění hub.
Houby, o něž se houbaři zajímají nebo jejichž plodnice v přírodě nacházejí, patří do skupiny vyšších nebo také pravých hub — Eumycetes. Vyšší houby mají již pravé mycelium složené z mnohobuněčných hyf a tvoří různě specializované rozmnožovací útvary — plodnice.
Tyto vyšší houby rozdělujeme podle způsobu tvorby výtrusů na dva podkmeny, a to na houby vřeckaté a stopkaté.
U hub vřeckatých (vřeckovýtrusných) - Ascomycetes — výtrusy vznikají uvnitř
váčků — vřecek — obyčejně po osmi. Nazývají se vřeckaté výtrusy nebn také asko-
spory (vřecko - ascus). Vřecka jsou většinou uspořádána spolu se sterilními buňka*;
mi (parafýzami) v souvislou vrstvu zvanou thecium (viz obr. 10b). Vétšina vřecka*;
tých hub tvoří plodnice.
U hub stopkatých (stopkovýtrusných) - Basidiomycetes - výtrusy vznikají né.
koncích kyjovitě ztluštělých hyf, nazývaných stopky - bazidie. Vyrůstají na malých
stopečkách - sterigmatech - obyčejně po čtyřech na jedné bazidii. Buzidie jsoii '-
obvykle uspořádány spolu se sterilními hyfami (bazidiolami) ve vrstvu, která sé nazývá rouško - hymenium (viz obr. 10a). i
Tyto podkmeny se podle různých znaků (např. u vřeckatých hub podle typij plodnice a způsobu uvolňování askospor ze vřecek, u stopkatých hub pudle tvaru: bazidií, umístění bazidiospor, typu plodnic) dělí dále na třídy (nejvyšší stupeň), řády, čeledě, rody, podrody a druhy, popřípadě na nižší systematické jednotky: subspeciej variety a formy (nejnižší stupeň).
Houbařsky významné druhy vřeckatých hub patří do třídy hub terčoplodých -Discomycetes, u nichž souvislá vrstva vřecek a parafýz (thecium) je uložena buď na povrchu plodnic, jako u smržů (Morchella), nebo uvnitř plodnic, jako u lanýžů (Tuber).
Z druhů vyobrazených v této příručce patří do podkmene Ascomycetes rody deštice (Discina), ucháč (Gyromitrd), smrž (Morchella), kačenka (Ver/ni), lanýž (Tuber) a bělolanýž (Choiromyces). Patří sem také rod chřapáč (Helwlla), druh ucháč obrovský (Gyromitra gigas) i několik dalších houbařsky méné významných rodů.
Převážná většina hub, které zajímají houbaře, patří do podkmene Basidiomyce
tes. Nejvíce z nich náleží do řádu lupenatých (Agaricales), méně do řádu nelupenatých (Aphyllophorales) a řádu břichatek (Gasterales).

Monday, November 21, 2005

Poslání hub 2

Houby však mají i svou negativní stránku. Nejsou to jen otravy různých stupňů a intenzity, které způsobují jedovaté houby nebo houby nesprávně ošetřené a připravené. Houby mohou způsobit i velké národohospodářské škody v lesích a na polích. Dřevokazné houby napadají a ničí dřevo na skládkách, v dolech nebo budovách. Různé druhy dřevokazných hub, často dřevomorka domácí (Serpula lacry-mans), napadají krovy starých zámků a kostelů vysoké kulturní hodnoty. Jiné nižší houby ničí cenné starožitné předměty, jako obrazy a knihy.
Také mnohé kožní choroby (mykózy, dermatomykózy) jsou způsobeny houbami. I Jejich léčení je často obtížné a zdlouhavé. Stejně vážné jsou otravy některými jedovatými houbami, např. muchomůrkou zelenou (Amanita phalloides) a jejími bílými příbuznými (Amanita verrta, Amanita virosa), které končí velmi často smrtí (viz str. 1194 a 196).
Velké národohospodářské škody působí houby, které napadají zemědělské plo-
Idiny a jejich skladované produkty, ale také lesní dřeviny, a vyvolávají na nich různé
(choroby. Ochraně rostlin, především zemědělských plodin a lesních porostů, se
ěnují mnohé rozsáhlé vědní obory. Chemický průmysl vyrábí přípravky proti hou-
ovým chorobám, vyrábějí se složité stroje na ochranu rostlin apod.
Význam hub na světě je tedy mnohostranný, pozitivní i negativní. Lidé se naučili Tížívat jejich činnosti ve svůj prospěch a snaží se potlačit jejich nepříznivé účinky.
Pro dnešního houbaře jsou většinou houby a jejich sběr pramenem radosti nejen z nalezených hub, ale i z možnosti pobytu v přírodě. Pro každého houbaře by měly být houby a jejich životní prostředí předmětem péče, neboť i jejich existence je dnes ohrožena nejen rozrůstající se civilizací,- ale i stovkami neukázněných a nepoučených houbařů.

Sunday, November 20, 2005

Poslání hub

Posláním hub v přírodě je především odstraňovat odumřelé organické zbytky rostlin a živočichů. Baktérie společně s houbami rozkládají složité organické látky na nejjednodušší minerální složky a vracejí je zpět do koloběhu života. Bez této důležité činnosti hub a baktérií by nebyl myslitelný život na Zemi.
Houby, zejména nižší, jsou velmi užitečné v potravinářském průmyslu, kde technická mykologie a mikrobiologie má základní význam. Celé obory potravinářského průmyslu jsou vybudovány na činnosti hub. Člověk odpradávna využíval houby • k přípravě pokrmů a nápojů, například ke kynutí chleba, kvašení mléka a vína. Pomáhaly mu k tomu kvasinky, které časem zvládl tak, že mu nyní slouží ve velkém (pivovarnický, drožďářský, mlékárenský a škrobárenský průmysl, výroba vín atd.).
Houby se uplatňovaly již od pradávných dob v léčení nemocí. V posledních dese-liletích neobyčejného úspěchu dosáhly léky — antibiotika (penicilín, aureomycin), což jsou produkty plísní, ale i jiné druhy hub, dokonce velkých, poskytují léky. Čeští včdci např. objevili léčivé látky ve slizečce porcelánové (Oudemansiella mucida) u vyrobili nový lék — mucidin. Hledají se účinné látky v penízovce sametonohé (Flammulina velutipes} i v jiných druzích hub v boji proti rakovině. Ze žampionu zahradního (Agarícus hortensis) byl připraven lék proti alergii.
Stále větší zájem se y poslední době věnuje houbám jako možnému zdroji potravin pro lidstvo. Nejde jen o houby rostoucí v přírodě, které spíše ubývají, zejména v průmyslových státech Evropy, ale hlavně o pěstované houby. I když houby tvoří prozatím jen malý zlomek v potřebě potravin, bude jejich význam stoupat. Soudí se, že v r. 1980 se ve světě vypěstovalo více než milión tun hub. Konzervárenský průmysl zpracovává dnes už převážně jen houby pěstované. Houby sbírané v přírodě se zpracovávají v Polsku, Bulharsku a SSSR. U nás už jen v malém množství nebo dovezené v sušeném stavu. Sušené houby jsou stále důležitým vývozním artiklem, zejména sublimačně (kryosikací) sušené žampiony.
Modernímu člověku přináší houbaření nejen zábavu a odpočinek v přírodě, ale i užitek.

Saturday, November 19, 2005

Bohatství hub

Hub je velké množství. Popsáno bylo asi 40 000 druhů a mykologové z Evropy, Ameriky, Asie a dalších světadílů každým rokem objeví a popíší mnoho nových druhů. Přitom jsou na Zemi oblasti, které teprve čekají na mykofloristický průzkum. Celkový počet druhů hub se odhaduje až na milión druhů. Většina jsou tzv. nižší či malé houby - mikromycety, které tvoří jen malé plodnice nebo je netvoří vůbec. Patří sem plísně a kvasinky, které potřebuje potravinářský průmysl, stejně jako houby, které působí choroby rostlin, zvířat i lidí (např. různá plísňová kožní onemocnění — mykózy), ničí ovoce, pečivo, dřevo i zdivo. Z tzv. vyšších či velkých hub, které nazýváme makromycety, roste na světě asi 15 000 druhů. V Evropě se tento počet odhaduje na 4000 až 4500 druhů; mnohé z nich rostou i u nás.
Toto rozdělení není přísně vědecké, ale pro praktické houbaře je dostačující Pozornost praktické mykologie zasluhuje asi tak 2000 druhů hub. Jedlých, rostoucích ve větším množství a tvořících plodnice dostatečně velké pro použití v kuchyni, je asi 1000 druhů. F. Smotlacha je před šedesáti lety zařadil do pěti jakostních tříd. V první až třetí třídě uvedl po 100 druzích. Do čtvrté zařadil 200 druhů ještě dobře sběru schopných a žádoucích. Do páté třídy dal zbývajících 500 druhů jedlých hub, které lze někdy podmíněně požívat.

Friday, November 18, 2005

Kde rostou houby

Houby rostou na nejrůznějších podkladech (substrátech). Nejčastěji je nalézáme mí zemi v mechu, na zetlelém listí nebo na mrtvých živných dřevinách. Jinak je nachá-f;' zíme také na kompostech, rumištích nebo některé i na spáleništích. Dokonce známe; velké houby, které parazitují na jiných houbách, např. hřib příživný (Boletusparasi* tícus) na pestřci (Scleroderma citrinum) nebo různé druhy rovetek (Nyctalis) na holubinkách a ryzcích.
Houby nacházíme na nejrůznějších stanovištích, a to i jedlé druhy. Nejvíce ros
tou v lesích, na lukách a polích, ale také v zahradách a v parcích. Najdeme je také
na skládkách dřeva, kompostech, haldách i v dolech. Nepříjemné jsou často houby
rostoucí na dřevě v domech i v bytech. Chata nebo chalupa napadená dřevomorkou
(Serpula lacrymans) připraví majitelům mnoho starostí. i
Houby jsou rozšířené po celé Zemi, některé druhy rostou na všech kontinentech.( Přibližně stejné druhy se nacházejí ve stejných zeměpisných pásmech. Na klobou-katé druhy hub jsou velmi bohatá lesní pásma severní polokoule, zejména lesy>. severní Evropy, Sovětského svazu, Severní Ameriky (Kanady) atd. Tropické lesy a lesní pásma jižní polokoule mají také velké množství hub, které však nejsou dosud zcela mykologicky prozkoumány.
Z druhů hub, které najdeme na všech kontinentech, jmenujeme například tyto: václavka obecná (Armillariélla mellea), hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus), pení-zovka sametonohá (Flammutina velutipes), klouzek obecný (Boletus-iuteusj, kuk-mák okázalý (Volvaria speciasd) nebo pýchavka obrovská (Langermannia gigan-tea). Mnoho hub se však vyskytuje jen v geograficky vymezených oblastech.

Thursday, November 17, 2005

Rozrůstání mycelia a růst plodnic

/,a přiměřené teploty a vlhkosti a při dostatku živných látek se podhoubí v půdě nebo v jiném substrátu rychle rozrůstá. Pokud nemá překážky, roste rovnoměrně vSemi směry. Trvanlivost mycelia není u všech druhů stejná. U některých druhů hub mycelium žije i několik desítek let na stejném místě, u jiných vydrží jen několik měsíců. Rozrůstající se mycelium některých druhů hub tvoří zpočátku obyčejně kruh. Po spotřebování živných látek mycelium uvnitř kruhu odumírá a přirůstá po jeho obvodu. Plodnice rostou v kruzích, někdy jen v obloucích nebo pruzích. Jak se podhoubí rozrůstá, zvětšují se poloměry těchto kruhů, lidově nazývaných čarovné nebo také čarokruhy. Z poloměru kruhu lze soudit na stáří mycelia. K druhům, které lakto rostou, patří např. špička obecná (Marasmius oreades), běločechratka obrovská (Leucopaxillus giganteus), ale také muchomůrka zelená (Amanita phalloides) u muchomůrka panterova (Amanita pantherind).
Mycelium hub rostoucích na kmenech stromů prorůstá pletivy kmene, rozrušuje je a nakonec dokáže někdy napadený strom úplně zničit. Proto některé dřevokazné houby jsou tak nebezpečné pro lesní hospodářství.
Někdy se mycelium rozrůstá podle toho, kde má k dispozici více živných látek, např. na více pohnojených místech na loukách, nebo více vláhy, např. po obvodu korun stromů a na lesních světlinách.
Mycelium některých druhů tvoří válcovité nebo kulovité útvary velmi pevně spletených hyf, tzv. odpočinková stadia, která mohou velmi dlouho vydržet v půdě, např. za dlouhého období sucha, a teprve za vhodných podmínek se opět rozrůstají v nové mycelium. Tyto útvary, zvané sklerocia, tvoří např. penízovka hlízkovitá (Collybia tuberosa), která roste na starých plodnicích holubinek nebo ryzců. Jiné druhy tvoří niťovité nebo provazcovité útvary pevně spletených hyf, zvané rhizo-morfy, jimiž se dokáží dosti rychle rozrůstat, jako např. václavka obecná (Armillariella mellea), jejíž pevné, černé, na průřezu bílé rhizomorfy můžeme najít pod kůrou pařezů i stromů.
Pro tvorbu plodnic potřebují houby dostatek vhodných organických látek v substrátu, některé druhy i určité minerální látky, přiměřenou teplotu a dostatečnou půdní a vzdušnou vlhkost. Nároky jednotlivých druhů hub na tyto faktory jsou rozdílné. [arní houby potřebují k vytvoření plodnic jen několik teplejších jarních dnů, kdežto podzimní houby vyžadují k tomu, aby jejich mycelium vyspělo, poměrně větší množství teplých dnů s dostatečnými srážkami. Některé druhy vyprovokuje k tvorbě plodnic teprve pokles nočních teplot koncem léta a začátkem podzimu. Někdy můžeme pozorovat, že určité houby vytvoří plodnice několik dní po deštích, často i jednodenních (tzv. podeštné houby, jako např. špička travní — Marasmius oreades), jiné zejména velké houby potřebují delší vlhké a deštivé období, aby jejich mycelium po dlouhém suchu zregenerovalo a bylo schopné vytvořit plodnice.
Pro růst plodnic jsou důležité i další povětrnostní podmínky, např. bezvětrné počasí, za kterého houby rostou nejvíce.
Na rozdíl od zelených rostlin není světlo pro růst hub zásadně důležité. Některé druhy žijí i bez světla (např. v pěstírnách žampionů se nesvítí). Jiné pěstované druhy však vyžadují přisvícení, aby lépe tvořily plodnice. Na tvorbu plodnic v přírodě mají vliv i další okolnosti, dosud ne zcela vyjasněné ani u pěstovaných hub.
Sluneční záření má např. značný vliv na vybarvení plodnic. Většinou plodnice stejného druhu rostoucí na slunci jsou podstatně tmavší než plodnice ze stínu (např. u hřibu modračky — Boletus pulverulentus), někdy naopak jsou starší plodnice ze slunce světlejší, jakoby vybělené (u muchomůrek — Amanitae).

Tuesday, November 15, 2005

Způsob života hub

Podle způsobu života rozdělujeme houby na saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné). Saprofytické houby čerpají výživu z odumřelých těl rostlin i živočichů, popřípadě z jejich zbytků, které jsou v různém stupni rozkladu. Parazitické houby žijí (cizopasí) na živých tělech rostlin, živočichů i člověka. Některé druhy hub žijí většinou jako saprofyti, ale za určitých okolností se stanou parazity na živých rostlinách, např. na stromech. Říká se jim houby saproparazitické (polopříživné) nebo se také označují jako příležitostní paraziti.
Saprofyti ze substrátu nebo paraziti ze svých hostitelů (živých organismů, na nichž cizopasí) čerpají složité organické látky, které rozkládají na jednodušší, popř. až na anorganické látky, a tím získávají energii pro svou životní činnost.
Houby, které sbíráme v lese i jinde, jsou většinou saprofyti - živí se látkami vznikajícími rozkladem spadlého listí, trouchnivějícího dřeva, odumřelých bylin nebo uhynulých živočichů. Nebezpečnými parazity jsou dřevokazné houby, které mohou napadat živé, i když různými vlivy oslabené stromy. Z hub zobrazených v této příručce sem patří např. václavka obecná (Armillariella mellea), trsnatec Iupenitý (Grifolafrondosa), choroš oříš (Polyporus umbellatus) nebo pstřeň dubový (Fistulina hepatica), které najdeme jak na kmenech mrtvých stromů, tak i na živých stromech.
Nejzajímavějšími houbami v lese jsou houby symbiotické, které žijí v úzkém spojení s vyššími rostlinami, hlavně se stromy a keři. Jejich podhoubí se připojuje k jemným kořínkům stromů, oplétá je a tvoří zvláštní útvary. Těmi si houba bere ze stromu potřebné látky, hlavně cukry, a za to poskytuje stromu jiné, pro jeho život a růst důležité látky, které čerpá z půdy. Tento způsob spolupráce houby se stromem se nazývá mykorrhiza. Počet druhů hub žijících v symbióze s lesními stromy je velký. Některé houby žijí v symbiotickém vztahu s různými druhy stromů, jiné jen s jedním druhem (např. klouzek sličný roste jen pod modříny). Není však známý specializovaný vztah některé dřeviny k určitému druhu houby. Lesní stromy vytvářející porosty mají velké množství druhů mykorrhitických hub. Některé houby žijí v symbióze i s ovocnými stromy nebo s bylinami. Symbiotický vztah mezi houbami a lesními dřevinami je zajímavý i z lesnického hlediska. V některých státech zkoušejí při výsadbě nových lesních porostů očkovat půdu symbiotickými houbami a zdá se, že tím lze dosáhnout vyššího procenta zakořenění sazenic.

Monday, November 14, 2005

R;st hub

Zralé výtrusy vypadávají z dospělých plodnic a šíří se různými způsoby, především větrem, ale přenášejí je i zvířata. Výtrusy jsou tak malé a lehké, že se ve velkých množstvích volně vznášejí v atmosféře. Avšak jen z málokterých vznikne nový jedinec. Jen ty, které se dostanou do vhodného prostředí, vyklíčí a rozrostou se v podhoubí, které opět jen za vyhovujících podmínek může tvořit plodnice.
Houby jsou tedy nezelené heterotrofní stélkaté výtrusné rostliny, k nimž patří nesmírné množství různorodých a různě velkých druhů, od drobnohledných organismů až po druhy, které tvoří různě velké plodnice, rozlišené na klobouk a třen a oplývající bohatstvím tvarů a barev.

V této příručce se dále budeme zabývat jen vývojově vyššími houbami a z nich především skupinou tzv. velkých hub, jež souhrnně nazýváme makromycety (Macromycetes).

Saturday, November 12, 2005

Charakteristika hub

Houby (Fungi — Mycota) jsou organismy, které se odlišují od zelených rostlin nejen vnějším vzhledem, stavbou těla a chemickým složením, ale i způsobem života, především způsobem výživy a rozmnožování.
Zelené rostliny fotosynteticky asimilují, tzn. pomocí chlorofylu (zeleně listové) obsaženého v jejich listech a stoncích a slunečního záření tvoří z jednoduchých neú-ilrojných látek ze vzduchu (oxid uhličitý) a z půdy (minerální živiny a voda) ústroj-né (organické), energií bohaté látky. Říkáme o nich, že mají autotrofní způsob výživy.
Živočichové a ostatní organismy, které nemají chlorofyl, tedy i houby, jsou svou výživou odkázáni na organické látky vytvořené zelenými rostlinami — jsou to hete-rotrofní organismy.
Houby svou výživu čerpají ze živých nebo většinou odumřelých a různě již rozložených těl živočichů a rostlin, popř. z jejich zbytků. Proto nejvíce hub najdeme lam, kde se nahromadilo hodně organických látek, např. v lesích, na kompostech II pod.
Tělo vyšších zelených rostlin má obyčejně kořeny, které jsou v půdě, a stonky u listy, které rostou nad zemí a jsou vystaveny působení slunečních paprsků. Základní životní podmínkou těchto rostlin je kromě teploty, vlhkosti a vzduchu také světlo, kdežto pro houby sluneční záření není nezbytnou podmínkou existence.
Tělem hub je stélka, která může být jednobuněčná, popř. to může být protáhlé vlákno bez přihrádek, ale s více jádry, anebo mnohobuněčná, tvořená protáhlými různě větvenými vlákny, jež se nazývají hyfy. Stěny hyf jsou většinou tenké a hyfy přijímají živné látky z prostředí celým svým povrchem nebo různě uzpůsobenými přísavkami. Živné látky se ze substrátu dostávají do podhoubí difúzí v podobě roztoku. Hyfami se šíří perforovanými buněčnými stěnami a nejsou rozváděny cévami jako u vyšších rostlin.
Jemné drobnohledné hyfy vyšších hub tvoří řidší nebo hustší spleť, někdy podobnou plísni nebo tenké vrstvě vaty, která se nazývá podhoubí — mycelium. Mycelium se za vhodných podmínek rozrůstá v podkladu (substrátu), popř. na něm, a čerpá z něj výživné látky. Pod pojmem houby si většinou představujeme plodnice vyšších hub, které jsou často nápadné svou velikostí, tvarem i zbarvením. Je to však jen část houbové rostliny, i když důležitá, nikoliv 'však základní. Vlastním vegetativním tělem hub je právě mycelium, které žije a rozrůstá se v substrátu, a teprve za určitých podmínek může tvořit plodnice.
Plodnice jsou orgány určené k rozmnožování, neboť v nich, popř. na nich, se tvoří výtrusy, jimiž se houby rozmnožují. Výtrusy (spory) bývají jednobuněčné i vícebuněčné a liší se tvarem, barvou i velikostí. Neobsahují zárodek (embryo) jako semena vyšších rostlin. I jeden druh houby může tvořit více typů výtrusů, a to jak pohlavním, tak nepohlavním způsobem. (Rozmnožovací poměry u hub jsou velmi složité a výklad o nich přesahuje možnosti i zaměření této příručky.) Plodnice většiny druhů hub produkují výtrusy v miliónových množstvích.

Tuesday, November 08, 2005

Poznámky 2

Jak české, tak latinské názvy jsou uvedeny převážně podle publikace Veselý, Kotlaba, Pouzar: Přehled československých hub, 1972. Tam, kde se tyto názvy neshodují s názvy použitými v seznamu tržních hub, jsou latinská jména použitá v ČSN uvedená jako první synonymum a rovněž při rozlišnosti českých názvů se upozorňuje na tuto okolnost. Slovenské názvy jsou převážně převzaty z publikace Dermek: Poznávajme huby, 1974.
V úvodní textové části je několik kapitol, o nichž soudíme, že je praktičtí houbaři potřebují (popřípadě i pro zkoušky) nebo že jsou pro mnohé čtenáře zajímavé.
O životě hub, podmínkách jejich růstu, šíření, systematickém zařazení a podobně uvádíme jen nejzákladnější informace. Bude-li mít někdo hlubší zájem o tuto stráň-

ku mykologie, musí se obrátit na obsáhlejší odbornou literaturu. Ovšem každý hou- i bař by si měl důkladně přečíst kapitolu o botanických znacích hub a seznámit se se základními pojmy používanými v popisech hub. Bez těchto znalostí totiž nelze dost dobře poznávat a určovat houby podle vnějších morfologických znaků.
Pro praktické houbaře je rovněž důležitá kapitola o sběru, výkupu, prodeji a zpracování hub. Každý houbař musí vědět, jak houby sbírat, přenášet, popř. přechodně uložit, než je zpracuje na chutné pokrmy nebo než je zakonzervuje pro zimní období. K tomu je zde stať o způsobech konzervace hub, především v domácnosti. Každý houbař by si měl přečíst kapitolu o nebezpečí, které je ukryto v jedovatých houbách, a o zásadách první pomoci při otravách houbami.
Musíme ještě upozornit, že srovná-li čtenář nalezenou houbu s obrázkem, neznamená to, že ji určil a nezmýlil se. K tomu musí pečlivě srovnat všechny poznávací znaky uvedené v popisu s odpovídajícími znaky nalezené houby, popřípadě si je ještě ověřit podle obrázku. Někdy při rozeznávání hub pomůže vůně a chuť (u holubi-nek, nikoliv u muchomůrek) nebo doba a místo růstu.
Nemyslete si, že určování hub je snadné. Zpočátku si je ověřte na známých nebo zcela běžných houbách a později zkuste určit i jiné nalezené druhy. Neberte si mnoho nových druhů najednou. Určujte jen celé (vyjmuté z půdy i s bází třené) a dobře vyvinuté plodnice. Pamatujte, že v této příručce je pouze výběr druhů hub (i když nejznámějších) a že pravděpodobně najdete i jiné druhy, které zde nejsou zobrazeny. V tom případě vám pomohou houbařské kroužky a poradny, popř. jiné houbařské příručky. Budete-li však znát všechny druhy uvedené v této knížce a dokážete-li je popsat, můžete získat úřední „Osvědčení ze základních znalostí hub", a tím i oprávnění k prodeji hub nebo jen důkaz pro sebe a své známé, že houby opravdu znáte.
Houby, které sami nedokážete určit nebo u nichž si nejste jisti správností svého určení, můžete zaslat jako vzorek bez ceny do Ústřední houbařské poradny Československé mykologické společnosti v Praze (Praha 1, Karmelitská 14, PSČ 118 00). Odpověď dostanete na přiloženém korespondenčním lístku. Další houbařské poradny jsou např. v Hradci Králové, ve Svitavách a při muzeích v Čes. Budějovicích, v Brně a v Bratislavě. Houby vám mohou rovněž určit v nejbližším mykologickém kroužku, jehož adresu získáte ve výše uvedené poradně v Praze.

Monday, November 07, 2005

Poznámky k použití

xákladem příručky je 100 barevných tabulí, na nichž jsou zobrazeny vybrané druhy hub, s odpovídajícím textem na protilehlé straně. Na tabulích jsou většinou zobrazeny plodnice jednoho druhu (jen na některých jsou dva druhy). Kde je to důležité, je namalován průřez plodnicí (např. u hub měnících barvu na řezu). Na plodnicích jsou zdůrazněny důležité poznávací znaky, např. napojení lupenů na třen, okraj klobouku nebo prsten na třeni. Při poznávání hub je důležité nejen si všímat celkového vzhledu plodnice a její barevnosti, ale především sledovat všechny tyto znaky podle popisu v textu a srovnat je se stejnými znaky na nalezené houbě. U hub rostoucích : r charakteristických trsech je většinou zobrazen celý trs nebo alespoň jeho část Na každé tabuli jsou jednoduché grafické značky, vyjadřující jedlost nebo jedo-ratost houby a dobu i místo jejího růstu (vysvětlení k značkám viz str. 59). Upozor-íujeme, že tato informace je jen rámcová a zpřesnění je třeba hledat v textu na pro-ilehlé straně. Je to spíše pomůcka pro zapamatování, která počítá s vizuální pamětí Stenáře, ale v žádném případě nemůže nahradit informace uvedené v textu.
V příručce jsou zastoupeny všechny tržní, tzv. kodexové druhy, dále hlavní jedo
vaté druhy, jejichž znalost se vyžaduje u zkoušek a které má znát každý, kdo sbírá
houby, a nakonec ještě další jedlé a houbařsky zajímavé druhy. (Skutečnost, že ČSN
je neuvádí v seznamu tržních hub, neznamená, že jsou méně kvalitní.)
Obrazová část má tedy tři oddělení, a to 1. tržní (kodexové) houby (tab. 1 až 65), 2. jedovaté a nejedlé houby (tab. 66 až 82) a 3. další jedlé houby (tab. 83 až 100).
V každém oddělení jsou druhy uspořádány podle systému. Abecední seznam čes
kých, slovenských a mezinárodních (latinských) názvů hub je na str. 261-266.
Doprovodný text k zobrazeným druhům je na protilehlé straně obrázku a je vždy uspořádán podle tohoto sledu:
1. český, slovenský, latinský název (popř. latinská synonyma nebo český název,
je-li odlišné uveden v ČSN),
2. popis houby (klobouk, lupeny nebo trubky, třen, dužnina, výtrusy a výtrusný
prach),
3. místo a doba růstu,
4. použití - jedlost, jedovatost,
5. možnost záměny, rozdílnost od podobných druhů,
6. jiná česká jména.

Sunday, November 06, 2005

Předmluva konec

Výběr druhů, stejně jako obsah a formu informací, jsme zaměřili tak, aby příručka co nejlépe posloužila lidem, kteří přicházejí do styku s houbami při své práci, tj. při sběru, prodeji, nákupu a zpracování hub, a kteří se proio musí podrobit zkoušce před komisí ustanovenou okresním nebo krajským hygienikem. Příručka poslouží i čtenářům, kteří rádi sbírají houby, a proto chtějí stručnou a přístupnou formou získat základní důležité znalosti o praktickém houbaření, především naučit se znát důležité jedlé a hlavní jedovaté druhy hub.
Příručka obsahuje 100 barevných tabulí hub s příslušnými popisy. Je v ní především vyobrazeno a popsáno 66 druhů tržních, tzv. kodexových hub, které se smějí v ČSSR prodávat na trzích a různě průmyslově zpracovávat. Seznam těchto druhů tvoří součást čs. státní normy jakosti pro čerstvé houby (ČSN 46 3195), V žádné dosud vyšlé houbařské publikaci nejsou tyto druhy souborně uvedeny, Předpokládáme tedy, že tento výběr uvítají především ti, kteří mají úspěšně složit zkoušky ze základních znalostí hub. Dále jsou zde uvedeny hlavní jedovaté houby a tzv. dvojníky, tj. druhy, s nimiž se tržní houby dají snadno zaměnit. Jejich znalost se rovněž požaduje u zkoušek. Pro čtenáře, jimž je houbaření zábavou, jsou uvedeny ještě další houbařsky zajímavé jedlé druhy hub. Jejich výběr je vymezen rozsahem obrazové části, tj. počtem 100 tabulí.
Jsme si vědomi toho, že počet kolem 100 druhů hub není při druhovém bohatství hub našich lesů a luk dostatečný. Volili jsme však možnost zobrazit na jed-, né tabuli jen jeden druh (kromě několika výjimek) tak, aby bylo možné u každé-ho druhu zobrazit plodnice různého stáří, popřípadě zachytit i nejobvyklejší tvarové a barevné odchylky.
Abychom mohli co nejvěrněji vystihnout tvar i barvu zobrazovaných hub,: potřebovali jsme velké množství čerstvých a kvalitních plodnic. Bylo to značně' obtížné jednak proto, že seznam tzv. kodexových hub obsahuje druhy rostoucí v různých oblastech Čech, Moravy i Slovenska, jednak proto, že léta 1978 a 1979, kdy jsme sbírali materiál pro tuto příručku, byla houbařsky velmi chudá*; zvláště na výskyt některých druhů. Proto zde rádi upřímně děkujeme všem, kdo i nám v této práci ochotně a obětavě pomohli, především kolektivu pracovníků1 Čs. mykologické společnosti v čele s dr. Jiřím Hlaváčkem, ing. Jiřím Baierem, ing. Květomírem Kuncem a mnohým jiným. Děkujeme také MUDr. Jiřímu Kubíčkovi za nezištné informace o jedovatých houbách a Karlu Kultoví za cenné rady týkající se systematiky a názvů.
Zda jsme dosáhli toho, o co jsme usilovali při práci na této příručce, ukáže čas a posoudí čtenáři. Nejvíce nás ovšem potěší, když ti, jimž se dostane naše příručka do rukou, budou z ní mít užitek i radost.
M. Smotlacha, J. Malý

Předmluva 2

Dnes, kdy v houbarské sezóně vyrážejí do lesa stovky houbařů, nestačí pro úspěšné houbaření znát jen hřiby, kozáky, křemenáče, popřípadě klouzky. Proto neudivuje zájem houbařů poznávat stále nové druhy hub. Nestačí však jen povrchní znalosti. Každý, kdo sbírá houby, musí dokonale znát druhy, které sbírá, a kromě toho musí bezpečně poznat hlavní jedovaté houby. Neznalost je totiž nebezpečni Kdo sbírá houby a nezná je s naprostou jistotou, může zavinit těžkou otravu nebo dokonce i smrt.
Touto příručkou chceme i-my přispět k získání základních potřebných hou-bařských znalostí jak lidem, kteří houbaří ze záliby a pro radost, tak i těm, pro něž je znalost hub součástí povolání.

Snažili jsme se najít formu, která umožní i mykologicky neskoleným čtenářům co nejbezpečněji poznávat a určovat druhy hub uvedené v této příručce. Protože většina praktických houbařů nemá k dispozici mikroskop ani chemická činidla k rozlišení druhů a většinou ani dostatečnou průpravu, zaměřili jsme tuto příručku na poznávám druhů hub podle vnějších makroskopických (pouhými smysly poznatelných) znaků. Volili jsme botanicky co nejpřesnější zobrazení barevnou akvarelovou kresbou s případným zdůrazněním charakteristických poznávacích znaků a podrobný popis v textu na protilehlé straně obrázků.

Předmluva 2

Zejména u nás je obliba i znalost hub velmi rozšířená. Máme bohatou myko-logickou tradici a mnoho vynikajících mykologů. Někteří z nich kromě své vědecké práce věnovali značné úsilí popularizaci mykologických znalostí. Také naše populární houbařská literatura je v poslední době rozsáhlá, má svou dobrou tradici a většinou i dobrou úroveň.
Dnešní lidé také neztratili zájem o houby. Naopak, v posledních letech houbaří u nás téměř každý a také v cizině, dokonce i v anglosaských zemích, se houby dostávají do popředí zájmů přátel přírody. Zdá se, že i v zemích, kde se lidé dosud vůbec nezajímali o sběr hub, stává se houbaření v posledních letech obecnou zálibou. Je to pochopitelné. Houbaření poskytuje lidem aktivní odpočinek a zároveň i ušlechtilou zábavu v čistém, pro zdraví prospěšném prostředí lesa. Obyvatelé měst se více zajímají o život v přírodě a sběr i poznávání hub jsou neobyčejně vhodným předmětem jejich zájmu. Ovšem s podmínkou, že každý, kdo přijde do lesa sbírat houby, bude mít dostatek znalostí nejen o houbách, ale i o přírodě v lese, a také dostatek citu a dobré vůle, aby za žádných okolností neznečistil nebo jakkoliv nepoškodil prostředí lesa.

Předmluva

Mykologii - nauku o houbách, dnes velmi rozsáhlý vědní obor, nemůže obsáhnout žádný jednotlivý vědec. Ale i praktická mykologie — houbařství, velmi rozšířený a populární koníček, představuje již takový rozsah poznatků, že by se
0 něm daly popsat stovky stran. Je zábavou, ale přispívá i k účelnému využití
darů našich krásných lesů.
lidé znali houby odpradávna a používali je jako součást své stravy. Dlouhodobé zkušenosti naučily člověka rozeznávat jedlé houby od nejedlých a poznat
účinky jedovatých hub. Znalost hub se vyvíjela různě v různých oblastech.
Zájem se samozřejmě soustřeďoval na nejchutnější druhy a některé z nich se
staly předmětem mezinárodního obchodu, např. hřiby a lišky. V mnoha zemích
houby tvořily značný podíl ve stravě venkovských lidí a někdy sběr a prodej čer
stvých nebo sušených hub představoval i významný zdroj obživy. Houby od
nepaměti byly součástí slavnostních pokrmů. Staří Egypťané i Římané a stejně
i národy Dálného východu si vážili hub a uměli z nich připravovat jídla, ceněná
i při nejvznešenějších hostinách. Také slovanské národy vesměs znaly houby
a vážily si tohoto daru přírody.